Majo Porvažník (spoluzakladatel Vacuum Group a Sparring): Od práva k technologiím, z východního Slovenska přes Oxford a zpět

Debatování, právo a rozhodnutí odejít z Haagu

Martin Brath: Tak tedy vítám všechny, kdo nás poslouchají. Dnes je se mnou Majo Porvažník, investor, podnikatel a právník, který v sobě spojuje zajímavou kombinaci technologií, práva a investování. Majo, vítej.

Majo Porvažník: Ahoj!

Martin Brath: Začal bych tvými začátky. Docela mě zajímá ta část, kdy ses jako teenager rozhodl pro právo. To obvykle vede k nějaké specializaci, ale tvoje cesta byla dost netypická. Co se stalo mezi rozhodnutím studovat práva a tím, kým jsi dnes?

Majo Porvažník: Páni. Dobře, myslím, že náš život ovlivňuje několik věcí. Pro mě jsou na prvním místě lidé. Samozřejmě máš svou genetickou výbavu a životní události, ale nejvíc tě formují lidé. Ještě na střední škole, právě v tom dospívání, jsem měl štěstí, že jsem si našel partu díky Slovenské debatní asociaci. Je to středoškolský debatní program, který učí veřejně vystupovat, argumentovat a kriticky myslet. Ale mnohem důležitější jsou ti lidé. Jsou inspirativní, rádi čtou a zajímají se o svět. Mnozí z těch středoškoláků si předpláceli The Economist. Bavili jsme se třeba o tom, co dělat s Tchaj-wanem, jak prostřednictvím soutěžních debatních tezí, tak ve volném čase.

Majo Porvažník: Byla to velmi inspirativní parta, která se stala měřítkem pro tvůj život: kam se vlastně chceš dostat? Když jsi viděl kamarády o rok nebo dva starší, jak dokončují školy v Anglii nebo jinde v zahraničí, motivovalo tě to jít dál. Zároveň zůstali přáteli, kteří ti mohli dát zpětnou vazbu a nějaký záchytný bod. Takže vlastně nezáleží na tom, která organizace to je. Netvrdím, že Slovenská debatní asociace je ten největší zázrak na světě; organizací je spousta. Důležité je, abys ses bez ohledu na to, na jakou střední školu chodíš, obklopil inspirativními lidmi, kteří ti pomohou posunout se směrem, který tě přitahuje.

Majo Porvažník: To byla první věc. Dalo mi to základy občanské angažovanosti a zájmu o společnost, pochopení, že život není jen o tom starat se sám o sebe. Mnoho debatních témat se týkalo společenských problémů, takže jsme přemýšleli, jak by mohla vypadat dobře spravovaná společnost. Myslím, že se to později promítlo i do podnikání a práva.

Majo Porvažník: Další důležitý okamžik nastal, když jsem po Oxfordu odjel do Haagu. Bylo to zajímavé: zabývali jsme se genocidou v bývalé Jugoslávii. Pracoval jsem v kanceláři žalobce a u tribunálu jsme řešili Srebrenici. V souvislosti se Rwandou jsme řešili kopec, kde zemřelo asi 30 000 lidí. Bylo zajímavé být součástí velkých dějin, takových, které se zapisují do učebnic. Ale po roce jsem si uvědomil, že mezinárodní spravedlnost se bez Maja Porvažníka úplně v pohodě obejde. Jestli tam jsem, nebo ne, na tom nic neměnilo. Moje přidaná hodnota byla prakticky nulová. Kdybych tam nebyl, tu práci a ty případy by zpracoval někdo jiný, stejně nebo lépe vzdělaný, stejně nebo více inteligentní. Kdybych zůstal, zůstal bych jen kvůli sobě.

Majo Porvažník: To bylo důležité životní rozhodnutí. V Haagu jsem si řekl, že se musím vrátit domů na Slovensko. Jsme malá země s výrazným odlivem lidí a tady může jediný člověk dokázat obrovské množství věcí a něco změnit. Rozhodl jsem se tak v roce 2014 a tehdy jsem se vrátil.

Majo Porvažník: Pak přišlo období korporátního práva. To byla další lekce. V té veřejné instituci jsme pracovali docela hodně, ale měl jsem pocit, že nás nikdo netlačí na hranici našich možností. Myslím, že do 30 let by tvým hlavním cílem mělo být rozvíjet schopnosti a budovat si soubor dovedností. Kolik vyděláváš, není úplně nepodstatné, ale do značné míry je to druhořadé. Jakmile vyděláváš dost na slušný život, peníze v té rané fázi kariéry nehrají tak velkou roli. Mnohem důležitější je, jaké dovednosti se učíš a jak rychle se je učíš.

Majo Porvažník: Korporátní právo byla v tom nejlepším slova smyslu dřina. Z 16 nebo 17 hodin bdění, které jsem měl k dispozici, jsem 15 věnoval právu. Část z toho během pracovní doby, která byla dlouhá, ale potom jsem ještě četl zákony, komentáře, rozsudky a judikaturu. Na vysoké škole jsem se mimo výuku věnoval občanským aktivitám, místo abych pracoval v advokátních kancelářích, takže jsem toho musel hodně dohánět. Během těch dvou let jsem opravdu cítil, že se moje schopnosti výrazně rozvinuly, a dodnes z nich čerpám.

Majo Porvažník: Zároveň, a to je důležité, jsem měl pocit, že korporátní právo nenabízí tolik prostoru pro smysluplné věci. Prodávali jsme banky a velké firmy od jednoho private equity fondu druhému. V podstatě jsme přehazovali miliony mezi bohatými subjekty, aniž bychom chápali, proč k těm transakcím dochází. Řešili jsme maličký kousek mezinárodní transakce zasahující do desítek zemí. Zase jsem neměl pocit, že tím jakkoli zlepšuji Slovensko.

Majo Porvažník: Po dvou letech jsem také cítil, že se moje křivka učení dost zplošťuje. Samozřejmě se učíš celý život, ale u due diligence, smluv a fúzí a akvizic už byly klesající přínosy výrazné. Začal jsem tedy hledat něco nového. Měl jsem pocit, že mám dost pevný základ, abych se v právu uchytil na celý život, ale pořád jsem byl relativně mladý a mohl jsem zkusit rozšířit své dovednosti. Pak jsem úplnou náhodou potkal Maťa Vtáčnika na akci, kde se víno dolévalo bez omezení. Slovo dalo slovo a nastoupil jsem do Vacuum.

Oxford a co mu dal

Martin Brath: Zpátky k Oxfordu. Proč sis vybral Oxford a jak ses tam dostal?

Majo Porvažník: Po celou vysokou školu jsem dobrovolničil ve Slovenské debatní asociaci. Pomáhal jsem rozvíjet debatní program na Slovensku. Založili jsme Debatiádu, debatní ligu pro žáky základních škol, a zakládali debatní kluby po celém Slovensku, od Humenného po Trnavu. Byla to skvělá práce z hlediska řízení a vedení lidí a určitě mě rozvíjela. Ale nechodil jsem na praxe na úřady, do advokátních kanceláří, k notářům ani nikam podobně.

Majo Porvažník: Když jsem končil vysokou školu a přemýšlel, co dál, vlastně jsem se nedokázal informovaně rozhodnout, kam se v právním světě vydat. Myslím, že to je důležité ponaučení pro každého, kdo poslouchá: dokud si věci nevyzkoušíš, nemůžeš se informovaně rozhodnout. Pokud se chceš rozhodnout, nejdřív si věci vyzkoušej; pak si můžeš vybrat. Já to neudělal, takže jsem si řekl, fajn, možná bych měl dál studovat. Děláš to, co umíš.

Majo Porvažník: Rozdíl byl v tom, že Oxford nabízel v magisterském programu 40 předmětů a já si mohl vybrat čtyři. Přišlo mi to jako výborná příležitost vybrat si čtyři velmi odlišné, hlouběji pochopit tyto oblasti práva a pak si jednu zvolit. Nejvíc mě oslovilo mezinárodní právo veřejné, takže jsem šel do Haagu. A jak to dopadlo, už jsem vysvětlil.

Martin Brath: Dobře. Vacuumlabs. Takže jsi, jak to tak slyším, začínal v prodeji. A předtím...

Majo Porvažník: Ještě jednu věc, protože ses taky ptal, jak jsem se tam dostal. Jak jsem se tam dostal? Podal jsem přihlášku! Ne, ve skutečnosti chci říct, že Slováci jsou velmi schopní a neměli by se bát velkých snů. Několik kamarádů se hlásilo na prestižní školy. Mnozí se dostali a i ti, kteří to zkusili znovu o rok později, se nakonec dostali taky. Takže především se nebát.

Majo Porvažník: Zároveň si při vší lásce a úctě ke vzdělání po celém světě myslím, že je trochu přeceňované. Nemyslím si, že Oxford nebo jakákoli jiná škola zaručuje životní úspěch, štěstí a všechno ostatní. Ovlivňuje to spousta dalších věcí. I bez prestižní univerzity si můžeš ve volném čase a jinými aktivitami vybudovat velmi solidní intelektuální základ, často přesahující to, co poskytuje formální vzdělání. Je to jedna cesta, ale rozhodně ne nutně ta nejlepší.

Majo Porvažník: Paradoxně se spousta lidí na střední škole snaží tak moc, že když se nedostanou na vysněnou vysokou, mají pocit, že jejich život skončil. Myslím, že to je obrovská chyba. Do Říma vede mnoho cest.

Martin Brath: Lituješ, že jsi šel na Oxford?

Majo Porvažník: Vůbec ne. Byl to nádherný zážitek: žít v podstatě v pohádkovém městě, být obklopen schopnými lidmi a dělat věci na opravdu špičkové úrovni. Vlastně mám jeden opakující se sen, jediný sen, který se mi pořád vrací, a to, že se vracím studovat na Oxford. I během toho snu si říkám, ale to je zase ten sen. Přesto se pokaždé přesvědčím, že tentokrát je to skutečné. Pak se ráno probudím a není.

Majo Porvažník: Takže to byla dobrá zkušenost. Teď se tam jako absolvent vracím na různé aktivity. Je hezké zůstávat s univerzitou v kontaktu. Ale myslím, že i slovenské univerzity mohou být dobré. Potřebují trochu víc pracovat se svými absolventskými komunitami. Západní univerzity to umějí velmi dobře. Když se tam procházíš, všude vidíš mramorové desky se seznamy dárců: tenhle zaplatil knihovnu, tamten něco jiného. Ta spolupráce je důležitá.

Majo Porvažník: Každý rok mi volá student práv z Oxfordu, že si chce popovídat a získat nějakou kariérní radu. Pak se ptá na moje vzpomínky na Oxford. Po půlhodině se zeptá, jestli bych nechtěl přispět. Ten systém mají opravdu propracovaný. Dělají si poznámky: tenhle si rád povídá o kočkách, tamten o sportu. V tomhle smyslu mají zpravodajskou službu, která získává peníze.

Martin Brath: Jsi v CRM.

Majo Porvažník: Jsem v CRM.

Odložení práva kvůli Vacuumlabs

Martin Brath: Jasně. Takže Vacuumlabs. Jako právník ses rozhodl právo prozatím odložit?

Majo Porvažník: Ano, rozhodl jsem se ho dát k ledu. Kdykoli jsem se k němu mohl vrátit. Při vší pokoře jsem měl pocit, že mám dostatečný základ dovedností, takže sehnat práci nebude problém. S takhle zajištěnou záložní variantou jsem mohl zkusit něco nového.

Majo Porvažník: Maťo mě přesvědčil. Vacuumlabs mělo tehdy asi 20 lidí a Maťo právě nastoupil na plný úvazek jako spoluzakladatel. Začínal rozvíjet obchodní oddělení a potřeboval další lidi, tak jsem se k němu přidal. Po třech dnech zjistil, že jsem právník, takže u mě skončila i interní právní agenda. Bylo to půl na půl: polovinu času jsem věnoval prodeji a cestování po světě s Matěm a druhou polovinu budování právního oddělení ve Vacuum.

Martin Brath: Kdyby sis mohl vybrat znovu, studoval bys pořád práva? Z mého pohledu ti ta kombinace práva a technologií zřejmě dává náskok. Řekněme, že jsi mezi 25 nejlepšími ve dvou různých věcech, a to ti dává konkurenční výhodu.

Majo Porvažník: To je dobrá otázka. Existuje kniha Range, která tvrdí, že svět patří spíš generalistům než specialistům. Řekl bych, že jakákoli kombinace oborů nebo dovedností, často nečekaná kombinace zdánlivě nesouvisejících věcí, jako práva a technologií, ti může dát velkou konkurenční výhodu. Může tě dokonce zavést na životní cesty, o kterých jsi ani nevěděl, že existují. Kaligrafie například ohromně pomohla Stevu Jobsovi při vytváření Macu [název produktu je ve výchozím přepisu nejasný].

Majo Porvažník: Myslím, že jde spíš o to nezaměřit se příliš úzce na jednu oblast. Celý život by ses měl snažit objevovat a chápat nové perspektivy. To je možná jeden z mých největších postřehů z posledních let: perspektiva, schopnost podívat se na něco z různých úhlů. Především chápat lidi, kteří zdánlivě říkají hlouposti. Pochopit, proč je říkají, je nesmírně důležité, mimo jiné pro dosažení dohody a posun vpřed.

Martin Brath: Takže máš pocit, že lépe rozumíš lidem mimo svou bublinu? Lidem, kteří například podporují politické ideologie, jež se úplně neshodují s tím, čemu věříš ty?

Majo Porvažník: Nedávno zemřela paní Záborská [jméno i událost mohou být v předloze přepsány chybně]. Byla to dost konzervativní politička, odpůrkyně potratů a podobně. V části mého společenského okruhu byla v podstatě ztělesněním špatného člověka, který aktivně působí proti lidem. Z jejich pohledu je klíčovou hodnotou svoboda. Takže samozřejmě vidí přísnou vychovatelku s velkou holí, která se snaží jejich svobodu omezit a vzít jim ji. Naprosto chápu, proč ji vnímali jako velkého nepřítele.

Majo Porvažník: Ale když si přečteš někoho jako Tomáše Halíka, českého teologa, a pochopíš, že křesťanská morálka má mnohem širší záběr než sekulární morálka, a uvědomíš si, že paní Záborská vycházela z tohoto morálního rámce, pak vidíš, že bojovala za lidi a za svobodu lidí, kteří za sebe bojovat nemohli, protože se ještě nenarodili. Uvědomíš si, že vůbec nebyla špatným člověkem. Vycházela z legitimního pohledu a bojovala za ideály, kterým upřímně věřila. Byla to dobrá osoba, i když samozřejmě dostatečně nezohledňovala ty ostatní perspektivy.

Majo Porvažník: Přinejmenším díky tomu pochopení ji nevnímám jako zlo ani jako absolutního nepřítele. Rozumím perspektivě, ze které vychází, a v jejím rámci ji vidím jako dobrého člověka. Zaprvé ti to dává určitý odstup a zároveň to vytváří podmínky pro dohodu.

Majo Porvažník: Mohl bych jí například říct: podívejte, mým cílem je také snížit počet potratů na nulu. To dává smysl; jsme na stejné straně. Kde začíná život, je nakonec politické rozhodnutí, ale neřešme to zákazy, protože to skončí na černém trhu a u pokoutních vykonavatelů, což bude ještě horší. Dělejme to vzděláváním a podporou matek a samoživitelek, aby k nechtěným těhotenstvím docházelo méně často. A když k nim dojde, měly by matky mít mnohem snazší říct si: stát je tady, společnost je tady, podpoří mě a já to dítě můžu mít a porodit. A ano, udělejme zemi natolik bezpečnou, aby k těhotenstvím v důsledku násilí nedocházelo vůbec nebo co nejméně.

Majo Porvažník: S takovou argumentací se kompromis hledá mnohem snáz. Ne vždy je možný, ale přinejmenším ohromně pomáhá, když nejsi vzteky bez sebe.

Majo Porvažník: Totéž platí v podnikání, při jednání vedení. Musíš chápat, že tam máš ajťáka, který přemýšlí binárně, v jedničkách a nulách, vedle obchodníka, který přemýšlí úplně jinak, prostřednictvím příběhů. Hledání společné řeči je nesmírně důležitá dovednost.

Majo Porvažník: To jsme dělali ve Vacuum. Ve vedení jsme byli čtyři. Dva byli ajťáci. Maťo uměl programovat, ale byl spíš obchodník, vizionář. Já jsem se víc zaměřoval na právo a strategii. Velmi odlišné perspektivy, zkušenosti i typy argumentů. Často jsme si nerozuměli. Ta schopnost překládat si navzájem své pohledy, respektovat se a nacházet cestu vpřed byla dlouho tajnou zbraní Vacuum. Zároveň to byl velký zdroj starostí, protože některé porady byly náročné.

Od Vacuumlabs ke Sparring a odštěpeným společnostem

Martin Brath: Pověz nám o cestě od tvého nástupu do Vacuum až ke Sparring. Co se mezitím stalo?

Majo Porvažník: Poměrně brzy udělalo Vacuum na tak malou softwarovou firmu dost odvážné rozhodnutí: dobře, umíme všechno, ale všechno dělat nebudeme. Odlišíme se od trhu a vybudujeme si oborové znalosti. Vybrali jsme si fintech. O dva roky později jsme přidali krypto, což je, řekněme, součást fintechu, ne nutně, ale do určité míry. Rozhodli jsme se vydat touhle cestou a soustředit se na ni.

Majo Porvažník: Tomu jsme přizpůsobili prodej a marketing. Jak jsme získávali tyto projekty, postupně jsme nabírali skutečné zkušenosti, rozvíjeli mezinárodní partnerství a tak dále, což Vacuum umožnilo růst. Pomohlo i širší prostředí. Byla přijata PSD2, směrnice EU o sdílení dat. Banky najednou potřebovaly vývojářská studia, aby vytvářely produkty a splnily regulaci. Vznikly také příležitosti pro neobanking a nové vyzyvatelské banky, takže se zakládaly nové banky. Na trhu bylo hodně prostoru.

Majo Porvažník: Rychle jsme rostli a měli prostředky. Od určité chvíle jsme to nedělali pro peníze, takže jsme je nerozdělovali na dividendách. Najednou jsme měli na účtech peníze a spoustu schopných lidí, kteří viděli, že se dají budovat věci, že lze uspět bez obchodování se státem nebo něčeho podobného. Začali jsme tedy zkoušet nové projekty.

Majo Porvažník: Jedním z prvních, který už do určité míry fungoval, když jsem nastoupil, byla vývojářská konference ReactiveConf. V jednu chvíli vyrostla ve vývojářskou konferenci pro 1 300 lidí zaměřenou na React, později se rozšířila na další frameworky a jazyky včetně Pythonu [následující formulace je v předloze nejasná]. Začala poměrně brzy, takže jsme patřili k lidem, kteří propagovali React ještě předtím, než to bylo cool, což hodně pomohlo.

Majo Porvažník: Když jsme získali zkušenost s dalším projektem s trochu jiným rozdělením podílů a jinými společníky, přirozeně začaly přicházet další nápady na nové firmy. V jednu chvíli jsme myslím vyzkoušeli asi 16 projektů. Některé jsme ukončili velmi brzy, po měsíci nebo dvou, když jsme viděli, že to není úplně ono. Jiné fungovaly mimořádně dobře.

Majo Porvažník: Ukázalo nám to, že i nejlepší a nejpečlivěji promyšlené projekty bez dobrých lidí selhaly. Naopak tam, kde jsme měli od začátku výborné lidi, se i méně ideální projekt dokázal přesměrovat a stát se úspěšným. Jedno z našich ponaučení bylo, že všechno stojí a padá na lidech. Ty lidi jsme čerpali především zevnitř organizace. Některé jsme samozřejmě najímali zvenčí, ale nábor a výběr jsou obtížné. Něco můžeš odfiltrovat, ale nakonec je to umělé prostředí. Můžeš člověka dostat pod tlak a při úkolu z něj vytáhnout nejlepší intelektuální výkon, ale pořád je to jen nepatrný výsek jeho života.

Majo Porvažník: Jak řekl můj spoluzakladatel Tomáš Kuli [příjmení podle přepisu], nejlepší výběrové řízení jsou roky společné práce. Když někoho znáš skrz naskrz, umíš velmi dobře posoudit, ve kterých rolích bude dobrý a ve kterých ne. Jakmile nás v organizaci bylo několik set, neměli jsme nouzi o potenciální zakladatele, se kterými bychom mohli pracovat. Ani tak to ale nefungovalo vždy. Někdy jsme potřebovali přivést někoho zvenčí, což také mělo určitou pravděpodobnost úspěchu. Takže to byly pokusy a omyly, ale posouvalo se to dopředu.

Majo Porvažník: Další důležitá věc je, že jsme pravděpodobně jednou z mála softwarových firem na česko-slovenském trhu, kterým se poměrně úspěšně podařilo přejít k modelu venture builderu, tedy budování nových firem. To jsme zvládli. Pak bylo zásadní říct si: dobře, už nejsme jen softwarová firma. Budeme mít holding a musíme ty vztahy uspořádat.

Majo Porvažník: Tím se dostáváme ke standardizaci. Pro přeměnu softwarového studia na venture builder moc standardů neexistovalo, takže jsme udělali obrovské množství chyb. Tři nebo čtyři roky jsme měli vážné korporátní, účetní a obchodní starosti, když jsme se snažili vymyslet celou strukturu. Rozhodně jsme nebyli efektivní. Dnes máme spoustu know-how a mnoha softwarovým studiím s podobnými ambicemi radíme a pomáháme. Ale můžu upřímně říct, že jsme pořád na začátku. Příkladů bylo tak málo, že jsme jako trh dosud plně neustálili osvědčené postupy.

Martin Brath: Popisuješ to z pohledu firmy, ale ty jsi začal v prodeji a v určitou chvíli získal rozhodovací pravomoci. Jak se ten proces vyvíjel?

Majo Porvažník: To je dobrá otázka. Bylo to postupné. Jako právník máš v podstatě za úkol dívat se na věci strategicky. Díval jsem se na organizaci a říkal si: dnes jsme tady, ale chceme se dostat jinam. Co musíme vyřešit? Jakým rizikům můžeme čelit a jak se s nimi vypořádáme?

Majo Porvažník: Byl jsem ten, kdo přišel a řekl: podívejte, struktura softwarového studia funguje pro řízení dalších projektů strašně špatně. Potřebujeme zásadní korporátní restrukturalizaci, holding a smysluplné vztahy mezi portfoliovými firmami, aby správně fungovala motivace lidí v jednotlivých týmech. To bylo zásadní.

Majo Porvažník: Dokázal jsem přinést víc než jen to, co jsem dostal za úkol, čemuž bych říkal zaměstnanecké uvažování. Přicházel jsem se strategickými návrhy, některé byly ucelenější než jiné. V určitou chvíli zakladatelský tým rozpoznal přidanou hodnotu a dovednosti, které sami úplně neměli. Velmi pozvolna, přes mnoho iterací, jsem se přibližoval k celkovému vedení firmy. V jednu chvíli mě pozvali do vedení, takže jsem se stal součástí rozhodování. Pak jsme to formalizovali podílem a tak dále. Byl to ale velmi postupný proces trvající mnoho let.

Majo Porvažník: To je další věc: pokud zaměstnanec očekává, že se první den nebo během prvního roku stane generálním ředitelem, není to dobrý přístup ani ve vztahu k firmě, ani pro jeho vlastní klid. Musíš pochopit, že především musíš vytvářet významnou hodnotu. Firma ji samozřejmě nemusí rozpoznat. To se stává. Dobře: pak odejdi a nabídni tu hodnotu na trhu. Pokud je skutečná, nemáš se čeho bát.

Majo Porvažník: Proto říkám, že by lidé měli klást menší důraz na formální dohody a podobné věci. Viděl jsem spoustu dohod, na které se strany po dvou nebo třech letech podívaly, zjistily, že už neodpovídají realitě, a řekly: máme dohodu, ale neplní se, tak na ni zapomeňme. Lidé někdy mají pocit, že podpisem něco zafixují navěky. Nezafixují. Vymáhání je často obtížné a nemusí ani dávat morální smysl.

Majo Porvažník: Místo toho budujme podstatu. Zajistěme, aby se člověk, který do firmy přichází, stal zásadním a získal know-how. Stát se zásadním neznamená snažit se odstranit konkurenci. Naopak to znamená snažit se být nahraditelný v běžném provozu, abys ses mohl soustředit na vytváření nejdůležitější hodnoty, rozumět firmě, jít nad rámec zadané práce a přinášet něco klíčového. Pak budeš ve firmě A, B, C, D nebo E velmi atraktivní posilou týmu. Když se nedohodneš s původní firmou, můžeš jít jinam.

Martin Brath: To je zajímavý postřeh, ta nutnost být trpělivý. Zjevně jsi měl strategický pohled i tah na branku, ale přesto jsi byl trpělivý. Jak ses během toho procesu cítil, pokud firma nerozpoznávala tvoji hodnotu? Zůstal jsi, i když jsi možná cítil, že bys jinde mohl postupovat rychleji?

Majo Porvažník: Tak to u mě úplně nebylo. První den jsem rozhodně nepřinášel stejnou hodnotu jako v pátém roce. Během celého procesu jsem se toho spoustu naučil a s růstem firmy rostl i můj přínos. Důležité bylo rozvíjet se rychleji, než rostla firma.

Majo Porvažník: U rostoucích firem je zajímavé, že někteří lidé jsou dobří na začátku, ale časem přestanou stíhat. To se u některých našich rolí skutečně stalo. Ty lidi bylo nutné nahradit, nebo alespoň zůstali součástí týmu a nad ně se přidala řídicí úroveň, protože nerostli tak rychle jako firma. Někdy lze držet krok, někdy ne. Když firma z roku na rok vstoupí na burzu, zjevně to vyžaduje trochu jiný tým.

Majo Porvažník: Mně se ale dařilo růst víceméně spolu s firmou, takže jsem se necítil nijak zvlášť ukřivděný. Věděl jsem, že jsem přišel jako právník, který o technologiích nic nevěděl. Musel jsem na sobě tvrdě pracovat, pochopit technologie, teoretické koncepty, základy. Musel jsem porozumět úplně jinému druhu práva: k bance přistupuješ jinak než ke startupu. A samozřejmě jsem musel od nuly rozvinout obchodní dovednosti.

Majo Porvažník: Takže ano, trpělivost je důležitá, ale předchází jí pokora: uvědomit si všechno, co nevíš, a vytvořit si představu, na čem osobně potřebuješ pracovat, abys ses posunul dál. To je podle mě zásadní. Je zajímavé, že prarodiče mi říkávali: teď budeš studovat a pak už nebudeš muset. Ale rychle jsem si uvědomil, že se celý život nebudu jen muset dál učit; budu chtít. Je to nezbytné.

Majo Porvažník: Když se podíváš na některé z nejschopnějších generálních ředitelů na Slovensku, na lidi jako Jano Cifra nebo Mieško [jméno podle přepisu], neustále na sobě pracují. Jezdí na kurzy na Harvard a Stanford, ne jen aby se procházeli mezi starými budovami. Samozřejmě v tom je prestiž, ale jezdí tam, protože cítí potřebu se dál zlepšovat.

Majo Porvažník: Někdy je těžké najít si vedle práce čas, zvlášť když má někdo jako Jano Cifra náročnou roli v Dedoles. Dává smysl vyhradit si dva týdny, říct: nechte mě chvíli být, jedu na jiný kontinent opravdu se soustředit na své dovednosti, abych nakonec mohl být produktivnější a užitečnější pro firmu.

Majo Porvažník: Je důležité přemýšlet o sobě optikou toho, co můžeš firmě přinést, nikoli svého platu nebo titulu, a chápat, že tvůj přínos vychází ze schopností, zkušeností a know-how. Nejdřív musíš pracovat na nich; ostatní přijde potom. Není to problém slepice a vejce. Začni dovednostmi.

Jak si vybírá, co se učit, a proč Slovensko

Martin Brath: Takhle uvažuješ dodnes. Otázka je, jak si vybíráš, na čem a jak pracovat. Předpokládám, že knihy jsou někde hodně vysoko, ale jak si vybereš další soubor dovedností k rozvoji a nejúčinnější cestu k němu?

Majo Porvažník: Dnes si s GPT můžeš nastavit docela dobrého trenéra nebo kouče, když mu řekneš, jakým směrem se chceš vydat. Ale když jsem se takhle rozhodoval já, kouče jsem neměl. S knihami máš ovšem pravdu: jsou pro mě nesmírně důležité.

Majo Porvažník: Samozřejmě je musíš doplňovat něčím aktuálnějším, třeba časopisy a podcasty. Časopisy nemyslím Plus 7 dní, ale něco jako The Economist. Já čtu konkrétně The Economist. Rád bych četl i jiné věci, ale asi na to nemám čas. Takže mám jedno seriózní předplatné a zhruba jednou týdně si najdu pár hodin, abych si ho prošel v aplikaci.

Majo Porvažník: Pak jsou tu knihy. Mám asi pět nebo šest tematických oblastí, které střídám. Osobní rozvoj, geopolitiku, protože mě zajímá, přírodu a potom podnikání, konkrétně podnikatelské příběhy. Třeba příběh Etherea. Dál si chci přečíst příběh Lego a pár dalších věcí.

Majo Porvažník: Ty oblasti pořád střídám, částečně proto, že když čtu knihy na podobná témata hned po sobě, začnou mi splývat a ztrácím přehled. Přepnout z podnikání na přírodu mi dává smysl i z hlediska paměti; s obsahem dokážu pracovat mnohem efektivněji.

Majo Porvažník: Musím ale říct, že dnes mám asi nejraději životopisy. Podrobně porozumět jednomu životu ti dává velmi užitečnou perspektivu, co od života očekávat a jestli máš důvod být šťastný, nebo nešťastný. Samozřejmě existují klinické stavy, které je třeba řešit, ale mnoho lidí je nešťastných jednoduše proto, že mají špatná očekávání, formovaná jejich sociálními bublinami, Instagramem a podobně. To jsou věci, které lze zpracovat běžnou racionální úvahou.

Majo Porvažník: Potřebuješ ale získat odstup a pochopit, že život může být mnohem smutnější a těžší a že do značné míry většina z nás už dávno vyhrála společenskou loterii.

Martin Brath: Zmínil jsi geopolitiku a úvahy o návratu na Slovensko po Oxfordu. Proč Slovensko? Pokud jsi chtěl širší spravedlnost, existují i jiné způsoby, jak věci ovlivňovat. Slovensko je země s pěti miliony obyvatel [následující formulace je v předloze nejasná]. Proč sis vybral pomáhat doma, a ne globálně?

Majo Porvažník: Klíčové bylo uvědomění, že nejúčinněji můžeš pomáhat tam, kde už máš kořeny a kde tomu rozumíš. Kdybych se rozhodl začít formovat americkou zahraniční politiku, mé šance by byly dost malé. Opravdu jsem věřil, a viděl jsem to i v Haagu, že když máš sociální vazby, rozumíš zemi a máš k ní kulturně blízko, máš mnohem lepší předpoklady pomoci doma než někde, kam přijedeš jako cizinec.

Majo Porvažník: Přijde mi zajímavé, že v současné atmosféře spousta lidí večer pláče do polštáře a přemýšlí, jestli se přestěhovat do Česka nebo Portugalska. Poslední dobou často slýchám i Kypr, ale mezi lidmi, které poslouchám, pořád vede Portugalsko. Mohli bychom se vrátit k odpovědnosti takových lidí. Ale když to slyším, říkám si, že úplně nechápou: můžou tam jet surfovat, ale zapojit se, vyhrát volby na starostu vesnice, vytvořit pěší zónu, změnit územní plán nebo jednat s developerem pro ně bude nesmírně těžké. Jako Slovák v portugalské vesnici, který ani pořádně neumí portugalsky, to máš mimořádně těžké.

Majo Porvažník: Andrej Babiš to asi zvládl, ale takových exportů je velmi málo. Nehodnotím tady jeho politickou bilanci. Moje hlavní motivace je, že Slováci mohou mít největší dopad na Slovensku. Pokud tě motivuje dopad, tohle je země, kde máš být.

Majo Porvažník: U mě to funguje obráceně: čím větší má Slovensko problémy, tím důležitější je naše přítomnost tady, protože jim musíme čelit. Kdyby na tom Slovensko bylo skvěle, Švýcarsko zkřížené se Singapurem, opravdu by prosperovalo, ptal bych se sám sebe: proč tady vlastně jsem? Pokud už na to všichni přišli, mají to pevně pod kontrolou a funguje to dobře, možná opravdu můžu jet surfovat, protože mě není potřeba. Ale čím větší krize, tím silnější cítím poslání: musíme něco udělat a je to na nás.

Rychlé otázky

Martin Brath: Dobře, dáme rychlé otázky a trochu to obměníme. Ten formát už jsi asi slyšel: řekni první věc, která tě napadne. Někdy to může být obojí nebo nevím, ale prostě první myšlenka. Nákup nemovitostí, nebo akcií?

Majo Porvažník: Akcií.

Martin Brath: Investovat do lidí, nebo technologií?

Majo Porvažník: Do lidí.

Martin Brath: Pořád?

Majo Porvažník: Určitě. Můžeme se k tomu vrátit, ale...

Martin Brath: Vrátíme se k tomu. Produkty, nebo služby?

Majo Porvažník: Obojí. Není v tom rozdíl.

Martin Brath: Rychlý prodej podílu, nebo dlouhodobé držení?

Majo Porvažník: Záleží na okolnostech, ale typicky dlouhodobé držení.

Martin Brath: Pracovat tvrdě, nebo chytře?

Majo Porvažník: Chytře.

Martin Brath: Auto, nebo vlak? Vlak. Kniha, nebo podcast?

Majo Porvažník: Kniha.

Martin Brath: Udržet talentované lidi doma, nebo je povzbuzovat k návratu po získání zkušeností v zahraničí?

Majo Porvažník: Určitě je dobré vyjet do zahraničí. Jasně, tohle mají být krátké otázky a odpovědi...

Martin Brath: Takže...

Majo Porvažník: Určitě to druhé. Nechme lidi jít, poznávat, učit se a potom je přiveďme domů.

Martin Brath: Silicon Valley, nebo východní Slovensko?

Majo Porvažník: Podporuji východní Slovensko.

Martin Brath: Dobře, kdybys měl zítra investovat milion eur ze svých peněz do jednoho slovenského startupu, který by sis vybral?

Majo Porvažník: Páni, to je těžká otázka. Jsem tu ve střetu zájmů, takže... Všechno bych dal do Trama, ale...

Úspěch, investiční etika a integrita

Martin Brath: Takže Trama. Co pro tebe znamená úspěch dnes ve srovnání s dobou před deseti lety?

Majo Porvažník: Pro mě je úspěch vnitřní přesvědčení, že žiješ v souladu s morálním rámcem, který sis vytvořil, a že to dodržuješ. Jedna věc je to říkat. Pak se v určitou chvíli dostaneš do postavení se statusem nebo mocí a najednou jsi s těmi volbami konfrontován.

Majo Porvažník: Transparency International říká, že se nikdo necítí být zlodějem ani se jím nerozhodne stát. Většina lidí zapojených do korupce si to ospravedlňuje: všichni kradou, nebo tohle je jiné. Každý si pro své ego vystaví obhajobu, aby se mohl podívat do zrcadla a mít pocit, že není špatný člověk. Korupce se vkrádá velmi pozvolna. Papež František ji nazývá rakovinou společnosti.

Majo Porvažník: Proto je důležité ten rámec definovat, ale především, a to je těžší, se ho držet, když přijdou obtížná rozhodnutí. Když vybíráš někoho do firmy nebo do veřejné funkce, je mnohem lepší, když dokážeš posoudit, zda už takovým výzvám čelil a obstál. Není to o věku. Je to nesmírně důležité, protože spousta lidí o tom umí krásně mluvit a upřímně to myslet i tomu věřit.

Majo Porvažník: Je ale velmi těžké vžít se do člověka, který stojí před volbou mezi svým zdánlivým úspěchem a rodinou na jedné straně a dost abstraktním, těžko uchopitelným společným dobrem na straně druhé.

Martin Brath: Bez jmenování konkrétních lidí, ale kdyby přišla investice deset milionů eur z Číny, řekl bys ne, nebo ano?

Majo Porvažník: Znovu, kdyby šlo o státní firmu s určitými vazbami a tak dále... Asi existují lidé, kteří odešli a působí tam [formulace je v předloze nejasná]. Nerad zobecňuji, ale ano, musíš být mimořádně opatrný, v podstatě vždy.

Majo Porvažník: Proto jsme ve Vacuum pečlivě přemýšleli, které projekty přijmeme. Některé jsme odmítli kvůli morálním výhradám, ať už k zapojeným subjektům, nebo k jejich podnikání, třeba hazardu. Měli jsme výslovně stanovené červené linie, které jsme nechtěli překročit, a do značné míry jsme je dodržovali.

Martin Brath: Takže morální kompas je důležitý jak na úrovni firmy, tak osobně.

Majo Porvažník: Je zásadní, protože potřebuješ budovat firmu s vynikajícími lidmi. Těch není mnoho a konkurence o ně je tvrdá. Musíš jim vysvětlit víc než jen to, kolik dostanou zaplaceno. Vynikající lidi obvykle nezajímají jen peníze. Ptají se také: co dál? Musíš vysvětlit svou integritu, proč děláš dobré věci a jakou hodnotu přinášíš společnosti.

Majo Porvažník: Chápu, že když byl před dvaceti nebo třiceti lety nedostatek práce a nezaměstnanost kolem 20 %, samotné peníze stačily, protože jich bylo málo. Stačilo dobře platit. Jakmile je ale nezaměstnanost minimální a v podstatě nepracují ti, kteří nechtějí, už to nestačí.

Majo Porvažník: Samozřejmě máme marginalizované komunity a osady, kde je velká chudoba. Ale většina lidí narozených do běžného panelákového prostředí má mnohé ve vlastních rukou. Od určité chvíle, jakmile vyděláváš, je důležité odpovědět si na otázku, pro co dalšího žiješ.

Majo Porvažník: Tady se děje něco zajímavého. Jeden můj kamarád zkoumal Slovenské brance, skupinu Slovenskí branci. Seděl s nimi v lese u ohně a zeptal se: kluci, co tady děláme? Jeden z nich řekl: podívej, pracuji v Kia. Je to úplně v pohodě práce a vydělávám, ale nemám ze sebe nějak zvlášť dobrý pocit. Hledal jsem něco smysluplného. Tady s těmi branci mám pocit, že se připravuji bránit svou zemi, komunitu, rodinu a že jsem součástí něčeho většího. V tom nacházím důstojnost a pocit poslání.

Majo Porvažník: Neříkám, že Slovenskí branci jsou skvělí nebo něco takového. Jen říkám, že lidé potřebují důstojnost. To sahá k rozdělení duše na emoce, rozum a pak thymos, ten pocit důstojnosti [v předloze připisováno Aristotelovi]. Každý člověk ho potřebuje. Bez něj se nikam nedostaneme. Buď ho naplňuje práce, nebo něco jiného. U vynikajících lidí, kteří tráví prací tolik času, je to typicky jejich práce.

Martin Brath: To je zajímavé. Při náboru zní tvrzení, že máš integritu, jako něco, co říká každý, takže jak ti můžu věřit? Na druhou stranu to pro špičkové talenty zřejmě představuje klíčovou otázku, kterou je třeba zodpovědět hned.

Majo Porvažník: Vždycky pokládám tu tolik kritizovanou personalistickou otázku: kde se vidíte za pět let? Je to moje oblíbená otázka, protože dává člověku možnost otevřít se a položit na stůl své nejdivočejší ambice. Pak se můžete bavit o tom, jestli pro ně prostor je, nebo není.

Majo Porvažník: Někdy se lidé po té otázce zatváří překvapeně, jako by říkali, co na mě zkoušíš? Tak jim vysvětlím kontext. Obvykle někoho přijímáš na řadu let. Role se pravděpodobně bude vyvíjet a člověk také. Potřebuješ vědět, kým chce být za tři, čtyři nebo pět let, zda bude stále spojený s tvou organizací a zda můžeš nabídnout to, co hledá.

Majo Porvažník: Zapadá sem dobře, nebo je zjevné, že mu to po roce přestane vyhovovat? Pak se musíš rozhodnout, jestli toho člověka chceš na ten rok a zda to dává smysl. Samozřejmě, pokud čelíš naléhavému problému nebo krizi, krátkodobá posila, jakýsi žoldnéř, může být v pořádku. Ale když buduješ dlouhodobý základ týmu, lidé potřebují zhruba podobné představy o své dlouhodobé budoucnosti. Jinak se týmy rozpadají.

Příležitosti na východním Slovensku a v Košicích

Martin Brath: Dobře, přesuňme se na východní Slovensko. Vrátil ses na východ poté, co jsi poznal svět i Bratislavu.

Majo Porvažník: A nejen to, nejen to.

Martin Brath: A nejen to. Rozhodl ses vrátit na východ. Zmínil jsi, nebo je alespoň jednou z tvých vizí, že se východ bude rozvíjet s tím, jak se bude dařit sousedním zemím, a že po skončení války tam bude velký potenciál. Kdyby potenciální rakouský investor měl fond deset milionů eur, nebo řekněme deset miliard eur, na investice do východního Slovenska, co bys mu řekl? Kde by ty peníze měly největší účinek?

Majo Porvažník: Jsou tu dvě roviny. První je ta velká, v podstatě přímé zahraniční investice. Jsem přesvědčen, že východní Slovensko má vynikající polohu pro aktivní roli při obnově Ukrajiny. Nemám pocit, že by se o to mnoho slovenských firem aktivně zajímalo. Zdá se, že se příliš nesnažíme. Narazil jsem jen na několik slovenských firem, které dnes na Ukrajině skutečně podnikají. Není jich mnoho.

Majo Porvažník: Pro rakouské investory nebo pro ty z větší dálky je obrovskou konkurenční výhodou přiblížit se Ukrajině a přitom zůstat v zemi, která používá euro, patří do Evropské unie a NATO a je stále jen 20 kilometrů od ukrajinské hranice. Ukrajina se bude velmi pravděpodobně v příštích desetiletích obnovovat a integrovat. To dává velmi silný a stabilní výhled. Závisí na tom celá geopolitická bezpečnostní architektura Evropy. Bez Ukrajiny existují pro Evropu jen chmurné scénáře [část formulace je v předloze nejasná].

Majo Porvažník: Myslím, že to v nějaké podobě dopadne dobře, a v tom případě integrace a obnova potrvají desetiletí. Pro takového investora jde o dlouhodobou, velmi stabilní investici s jasnou poptávkou. Výrazné přiblížení zkracuje dodací lhůty, snižuje přepravní náklady a podobně. Myslím, že je to velmi dobrá příležitost a velcí investoři by k ní tak měli přistupovat.

Majo Porvažník: Zároveň, a to platí pro celé Slovensko, je důležité podporovat individuální podnikavost. V Americe to začíná už ve školce. Necháš děti prodávat limonádu a ony musí spočítat náklady na citrony, vodu a brčka, aby stanovily cenu. Pak musí udělat nějaký marketing. Někdy to funguje, někdy ne. Poučí se, za půl roku to zkusí znovu, udělají to lépe a vyberou více peněz [následující formulace o využití peněz je v předloze nejasná].

Majo Porvažník: To se v Americe opravdu děje. Tak se buduje účinný kapitalismus, od školky. S postupujícím vzděláním by se tyto aktivity měly stávat sofistikovanějšími, abys rozvíjel společnost podnikavých lidí. Jak napsal Rado Procházka, ne Jozef Mak, ale Velký Gatsby: lidé, kteří věří svým zkušenostem, schopnostem a snům a dokážou vytvořit něco z ničeho. Projekt, produkt nebo službu, které zaměstnávají lidi v jejich komunitě a vytvářejí bohatství pro společnost vedle samotné hodnoty produktu či služby.

Majo Porvažník: I s nástupem umělé inteligence, když se díváme na to, co může přežít, jsem nedávno zaznamenal, že na východě vzniká řemeslný inkubátor. Je přímo pro řemeslníky, pomáhá se skladováním, registrací podnikání a drobnými praktickými záležitostmi, aby mohli efektivněji začít vyrábět věci ze dřeva a oživovat tradiční řemesla. Zdá se, že ta zcela nenahradí ani roboti, ani AI.

Majo Porvažník: To je zajímavá podnikatelská příležitost i v regionech, které nejsou centry přitahujícími velké investory. Efektivním a prosperujícím řemeslníkem můžeš být i na vesnici. Musíme se na to tedy dívat i zdola.

Martin Brath: Řekl bys jim, aby tam zakládali firmy, nebo jaký by byl další krok? Samotná infrastruktura nemusí být pro investora tak přitažlivá.

Majo Porvažník: Záleží na okolnostech. Existují různé projekty partnerství veřejného a soukromého sektoru, takže infrastruktura je možnost. Na Slovensku máme zkušenosti s dálnicemi, širokorozchodnými železnicemi a podobně. Mohou spolupracovat se státem, i když je to náročné. Vyžadovalo by to velké hráče, ale je to jedna cesta.

Majo Porvažník: Druhá, důležitější možnost je právě to: budovat tam výrobní a logistické kapacity, aby se zkrátila cesta zboží, zejména fyzického zboží mířícího na Ukrajinu.

Martin Brath: Kdybys měl deset milionů na investici do jednoho projektu na východě, co by sis vybral? Pokud ovšem nechceš dát konkurenčním investorům konkrétní tip.

Majo Porvažník: Také hodně záleží na tom, kterou část Ukrajiny si vybereš. Například frontové regiony, Cherson a podobné oblasti, budou mít úplně jiné potřeby než západní Ukrajina, která nebyla fyzicky zasažena válkou ve stejné míře. Samozřejmě byla zničena část energetické infrastruktury, ale budou potřebovat jiné věci.

Majo Porvažník: Kdybych byl silniční stavební firma, soustředil bych se na vybudování zázemí a kapacit potřebných pro silnice nebo železnice přímo na ukrajinské hranici a připravoval se na tyto projekty dopravní infrastruktury. Naopak firmy působící v frontových regionech budou muset opravovat všechno: domy, školky, cokoli. Tak bych se na to díval, především z pohledu stavebních firem.

Majo Porvažník: Samozřejmě existuje spousta dalších věcí od obrany po zdravotnictví. Snadno si umím představit, že firma schopná stavět a spravovat nemocnice může mít velmi velký dopad. Možností je opravdu hodně. Myslím, že příležitostí, poptávky a dostupného kapitálu bude dost, aby se dařilo téměř každé firmě, která se tam dokáže uchytit.

Majo Porvažník: Jednak některé části Ukrajiny objektivně potřebovaly modernizaci už před válkou. Jednak bylo obrovské množství věcí zničeno a bude se muset vybudovat od nuly. Při obnově infrastruktury, jako jsou železnice nebo energetická soustava, je mimořádně důležité zajistit kompatibilitu se zbytkem Evropské unie, protože to usnadní propojení a integraci.

Martin Brath: Dobře. Kdybychom chtěli z Košic udělat technologické centrum jako Bratislavu nebo chtěli, aby se Košicím dařilo ještě lépe než Bratislavě, co by to vyžadovalo? Jen z vizionářského pohledu, nemusíme zabíhat do...

Majo Porvažník: Podnikání a další studium mě naučily, jak důležitý je rámec. Říkám, že rámec je král. Rámec má nesmírný vliv. Na Slovensku, zvlášť když mluvíme o východě a Košicích, byl rámec vždy celostátní. Přistupovali jsme k tomu takto: tohle je Slovensko, musíme se nějak dostat do Bratislavy, působit tam a budovat vazby. To je užitečné, ale nefunguje to. Bratislava si jede po svém.

Majo Porvažník: Na východě se vtipkuje, že kdyby začali stavět dálnici z Košic směrem do Bratislavy, už by dávno byla hotová. Ale protože začali v Bratislavě, do Košic asi nikdy nedorazí. Lidé dnes uvádějí termíny, říkají, až se dokončí Hubová a tak dále, ale nikdo neřeší, že Branisko má pořád jen jednu tunelovou troubu. Takže to nikdy nebude hotové.

Majo Porvažník: Myslím, že musíme změnit rámec: dobře, jsme Košice, jsme východ, tak kudy vede naše cesta k úspěchu? Bratislava a zbytek Slovenska jsou pro tento úspěch samozřejmě zásadní, ale zdaleka nejsou jeho jedinou součástí. Košice a východní Slovensko leží mezi zeměmi, které se otevírají, přitahují kapitál a rostou. Musíme s nimi budovat vztahy, připravit strategii na příštích 20 nebo 30 let a naplnit ji.

Majo Porvažník: Například Košice byly vždy vnímány jako ocelové srdce republiky, s hutěmi a později U.S. Steel [dřívější zkratka hutí je v předloze nejasná]. Ale někdy mezi lety 2000 a 2004 vznikla vize: tohle není udržitelné. Je to relativně zranitelné odvětví, zvlášť když je jediné, takže diverzifikujme. Přicházejí technologické inovace; udělejme z toho inovativní IT město.

Majo Porvažník: Vznikla tato vize, spolu s Košice IT Valley a dalšími organizacemi. Spoluprací s univerzitami, školami a zahraničními investory postupně vytvořili práci pro 20 000 lidí. Tehdy to bylo nepředstavitelné, ale dokázali to. Existovala vize, byť stále poměrně místní, která čerpala z širšího geopolitického trendu, digitalizace.

Majo Porvažník: Teď přichází další geopolitický trend: nejchudší části Polska, Maďarska a Ukrajiny, které shodou okolností sousedí s východním Slovenskem, se začínají obnovovat. Východní Polsko v čele s Řešovem má dokončenou infrastrukturu. Město se zdvojnásobilo a stalo se klíčovým uzlem pro komunikaci a obchod s Ukrajinou. Západní Ukrajina se výrazně rozvíjí, jak kapitálově, tak v pocitu společenské sounáležitosti a odhodlání. Inspirativní je i regionální rozvoj Maďarska, třeba to, co se děje v Tokaji.

Majo Porvažník: Pokud to dokážeme správně pochopit, svézt se na té vlně a vypracovat strategii propojení těchto míst, existuje několik cest. Potřebuješ mobilitu, partnerství a konsorcia i územní plánování. Společně mohou vytvořit přitažlivou vizi, která především přivede lidi.

Majo Porvažník: Říkám, že inovativní zemi budeš mít, když budeš mít inovativní lidi. Ty musíš buď vychovat, nebo přilákat. Největším problémem východu je dnes odliv mozků, a nejen mladých lidí. Odcházejí i dospělí: ženy pracují jako pečovatelky v Rakousku, muži jezdí za prací do Německa. Musíme je přivést zpět. To se podaří jen díky přitažlivé dlouhodobé vizi pro východ, která bude samostatnější a méně závislá na centrální vládě.

Majo Porvažník: Potřebujeme mít větší kontrolu nad svou budoucností spoluprací s více partnery. Ekonomicky, když jsi otevřený a tvoji partneři bohatnou a rostou, jejich expanze obvykle táhne i tebe. Do značné míry se to stalo Slovensku po revoluci. Jako region na tom musíme stavět.

Martin Brath: Věříš, že přilákání špičkových talentů z Ukrajiny je jednou z cest, jak by Košice mohly předstihnout Bratislavu?

Majo Porvažník: Určitě je to jedna cesta, ale nemůže být jediná. Mnozí Ukrajinci, téměř všichni, jsou silní vlastenci. Jakmile to bude možné, velmi rádi se vrátí a pomohou obnovit svou zemi. Nespoléhal bych jen na to. Některé lidi si pravděpodobně můžeme udržet a vytvořit podmínky, v nichž naplní svůj potenciál, budou šťastní a budou se cítit bezpečně.

Majo Porvažník: Především ale musíme stavět na vlastních lidech a stát se natolik přitažlivým regionem, aby se lidé chtěli vracet.

Majo Porvažník: Máme určité nespravedlivé výhody. Východ je domov. Lidem tam žijí rodiče a jednou je budou potřebovat. Je to také skutečně krásná část země. S dobrou ekonomickou vizí a smysluplnou prací mohou být argumenty pro návrat velmi silné. Když se tyto věci propojí, myslím, že to může fungovat.

Majo Porvažník: Je nesmírně důležité, aby lidé měli dobrou práci, a stát jim ji jen tak nepřinese. Ty časy jsou dávno pryč. Ale samostatnějším, aktivním přístupem toho dosáhnout lze.

Majo Porvažník: Například na Moravě mají JIC, Jihomoravské inovační centrum. Je to vynikající organizace. Název není nijak zvlášť vzrušující; jihomoravské nezní zrovna přehnaně ambiciózně. Přesto na tohle inovační centrum narazíš na konferenci v texaském Austinu i po celém světě. Opravdu dokážou navazovat partnerství napříč kontinenty a výrazně zviditelňovat Brno jako univerzitní město i fungující startupový, inovační a technologický ekosystém kolem něj.

Majo Porvažník: Myslím, že východní Slovensko bude nakonec muset dělat totéž a vést vlastní ekonomickou diplomacii. Například SARIO funguje na Slovensku velmi dobře, ale je to organizace, která spíše čeká, až firmy přijdou, než aby je aktivně oslovovala a věnovala se prodeji: přijďte podnikat na Slovensko.

Majo Porvažník: Východoslovenská obdoba, třeba městská organizace Business Košice, by to dělat mohla. Mohla by oslovovat firmy v těch klíčových odvětvích, která jsi zmínil, potřebných na Ukrajině, a lákat je sem. Ukázat jim: máme pro vás připravené pozemky, infrastrukturu i podporu. Schvalovací procesy budou tak rychlé, jak jen je dokážeme zajistit. Budete mít podporu i manažery [typ manažerů je v předloze nejasný], kteří vám pomohou fungovat efektivněji a dosahovat o něco lepších marží. To se ale může stát jen tehdy, když lidé sdílejí společnou vizi.

Martin Brath: Zmínil jsi geopolitickou souvislost: země obklopené bohatými zeměmi bývají bohatší. Bratislava je blízko Rakouska a Česka. Relativně blízko je i Maďarsko, ale to teď nechme stranou. Košice jsou naproti tomu obklopené chudšími, ale rostoucími zeměmi. Co je lepší?

Majo Porvažník: V této fázi je výchozí pozice Bratislavy rozhodně velmi silná. Projeď se po dálnicích mezi Bratislavou a Budapeští, Prahou nebo Vídní a uvidíš ty toky zboží. Jezdí tam spousta vlaků a lidé cestují. Říkám, že na Slovensku nemáme slovenský inovační ekosystém, máme československý. Napojení Bratislavy a její blízkost k velkým sousedním městům jsou obrovskou výhodou.

Majo Porvažník: Košice to dnes nemají. Do Budapešti se dostaneš, dobře, ale ekonomicky a kulturně není mimo zemědělství mnoho firem, které by fungovaly napříč slovensko-maďarským prostorem. Bratislava je daleko a spojení je takové, jaké je. Ostatní okolní oblasti byly historicky chudé a pořádné spojení už tam vlastně ani není.

Majo Porvažník: V tomhle smyslu, když si představíš Západozemí, jsme byli Černý hrad u Zdi, u schengenské zdi. Ale vypadá to, že se začne bořit, a najednou získáš nové partnery a sousedy. Když jsem chodil na střední, zdálo se, že ve vztahu k Ukrajině jde jen o pašování cigaret, lidí a levné vodky. Na tom úspěšnou zemi nepostavíš. Byly tam i tunely. Myslím, že o tom dokonce natočili seriál.

Majo Porvažník: Ale vůbec to tak být nemusí. Ukrajina může být vyspělým obchodním partnerem, s nímž budujeme společnou prosperitu a vytváříme pracovní místa. I za války, byl jsem tam před pár týdny, je to hezké místo, i když stále poměrně malé [místo, o němž se zde mluví, není v předloze jasně pojmenováno].

Majo Porvažník: Pro východní Slovensko je klíčovým centrem především Lviv, dříve označovaný jako Lvov. Stěhuje se tam velká část charkovského IT klastru. Mluvíme o více než milionu lidí, obrovském ekosystému, mnohem větším než Bratislava, možná o něco menším než Praha nebo na podobné úrovni. A je to 250 kilometrů daleko. To otevírá možnosti.

Majo Porvažník: Je v zájmu východního Slovenska pomoci Užhorodu získat smysluplné spojení přes Karpaty do Lvova, aby po celkové integraci mohla cesta trvat dvě hodiny vlakem nebo dvě hodiny autem. To je možné. Vytvořilo by to časové a vzdálenostní podmínky pro společné podnikání a sdílenou prosperitu.

Majo Porvažník: Začíná to mobilitou. Mobilita je zásadní a musíme se na ni strategicky zaměřit. Jsem velký hráč Civilization; nevím, jestli ji znáš. V jednu chvíli hra zavedla princip, že cesty už nestavěli dělníci, kde se ti zachtělo, ale vznikaly podle toho, s kým jsi obchodoval. Musel ses strategicky rozhodovat, zda se konkrétní zemi otevřeš.

Majo Porvažník: Cesty jsou zásadní. Existuje krásná souvislost: podívej se na síť starověkých římských silnic ve Francii a na dnešní dálniční síť, jsou téměř totožné. Jakmile se trasy vybudovaly, rozvíjely se kolem nich vztahy. Možná mohly být jiné, možná původní rozhodnutí nebyla ideální, ale jakmile začneš, věci se ubírají tou cestou.

Majo Porvažník: Mít jednou dálnici do Bratislavy je důležité, ale nestačí to. Ani dnes samotná dálnice do Bratislavy nestačí. Musí vést až do Košic a na Ukrajinu přes Vyšné Nemecké [název místa je v předloze zřejmě zkomolený]. Musíme se také podívat na trasu přes Bardejov do Polska a na to, jak se propojit s Maďarskem a případně Rumunskem, aby i pro Košice mohl účinně fungovat dvou- až tříhodinový dojezdový okruh.

Rada svému pětadvacetiletému já

Martin Brath: Dobře, poslední otázka. Kdybys mohl dát pětadvacetiletému Majovi jednu radu, jaká by to byla?

Majo Porvažník: Páni. Tehdy jsem právě dokončoval vysokou školu a...

Martin Brath: [Nejasná formulace v předloze, odkazující na technologie.]

Majo Porvažník: Ano, ano. Ne, řekl bych: bude to v pořádku. Uklidni se. Je zvláštní, že přesně tuhle radu mi tehdy dal jeden kamarád. Vraceli jsme se autem z debatní soutěže, z Bardejova nebo odněkud, a on řekl: dostat se na Oxford není tak těžké. Jsme zdraví, mladí a žijeme v relativně bohaté zemi. Už jsme vyhráli společenskou loterii. Čeho se bojíme? Když se budeš snažit, může to vyjít.

Majo Porvažník: Nejspíš nevyhraješ všechno ani se nestaneš mistrem světa. Ale v nějakém rozumném percentilu by sis měl dokázat slušně vydělat na živobytí [formulace je v předloze nejasná]. To by neměl být problém.

Majo Porvažník: Ten rozhovor jsem si připomínal mnohokrát. Opravdu ze mě sejmul část tíhy, kterou si člověk může sám naložit. Takže bych svému pětadvacetiletému já ten rozhovor slovo od slova připomněl a šel spát s myšlenkou: uklidni se, jde to. Dokud jsme zdraví, je to v pořádku.

Majo Porvažník: A možná dnešní generaci, která velmi intenzivně vnímá současnou atmosféru na Slovensku i ve světě, trápí ji to a zvažuje odchod, bych řekl: je to v pořádku. Bývalo mnohem hůř. Nakonec je naším úkolem se s tím vypořádat. Jednou se dějiny zeptají, jestli lidé prostě odešli, nebo zůstali a něco s tím udělali. Takže klid. Bude to v pořádku.

Martin Brath: Majo, děkuji za rozhovor.

Majo Porvažník: Děkuji.