Róbert Dusík a Marek Greško (generální ředitelé TITANS Group): Od programování k jedničce na trhu

Jak vznikli Titans

Martin Brath: Tak vás všechny vítám u našeho podcastu. Dnes jsou našimi hosty Marek Greško a Róbert Dusík z Titans Freelancers. Vítejte, kluci. Ahoj.

Marek Greško and Róbert Dusík: Ahoj, děkujeme za pozvání. Ahoj, zdravíme.

Martin Brath: Jsem moc rád, že jste přišli. Titans Freelancers je jedničkou na trhu v poskytování IT odborníků pro konkrétní projekty. Zajímá mě, že podnikáte už skoro dvanáct let, v březnu to bude dvanáct. Oba jste začínali jako vývojáři. Marek a Robo, ty jsi byl Java vývojářem ve Vídni. Už tehdy jsi pracoval na volné noze?

Marek Greško: Prošel jsem několika pozicemi. Byl jsem vývojář, analytik, projektový manažer i vedoucí týmu, takže jsem v IT zažil víc rolí.

Martin Brath: Dobře. Začali jste před dvanácti lety. Marku, oslovil jsi Roba, aby ti pomohl, nebo možná abys ho umístil na nějaký konkrétní projekt. Povězte, jak to celé začalo.

Marek Greško: Začalo to tím, že jsme se s Robem znali přes naše manželky. Rčení, že za vším hledej ženu, u nás platí dvojnásob, protože nás daly dohromady naše ženy. Byli jsme dobří kamarádi. Byl jsem Robovi na rozlučce se svobodou a on byl na mojí. Vedle práce na volné noze jsem měl malou firmu na tvorbu webů. Už do ní jsem se snažil Roba zapojit, protože jsme si rozuměli a věděl jsem, že je šikovný Java vývojář a má to v hlavě srovnané. Ale o ten první byznys moc zájem neměl, protože měl velmi dobrou práci jako Java vývojář ve Vídni. Bylo mu tam dobře. Bylo. Všechno začalo, když jsem mu napsal o volné pozici Java vývojáře. Nemohl jsem si vzpomenout, jestli to bylo ve Vídni. Bylo to ve Vídni. Zeptal jsem se, jestli se můžeme sejít a promluvit si o tom. V tu chvíli jsem tou firmou byl v podstatě jen já. Nebyli tam žádní náboráři ani nikdo další. Snažil jsem se začít u lidí, které jsem dobře znal, a u klientů, kde jsem pracoval jako vývojář nebo s nimi měl nějakou historii. S Robem jsme se sešli nahoře v jídelní zóně v Centrálu. Bylo to u oběda a začal jsem mu vysvětlovat tu pozici. Robo řekl: super, díky, ale co bys říkal tomu, kdybych do podnikání vstoupil a dělali jsme to spolu? Tak to začalo. Dohodli jsme se na základních podmínkách a sestavili si první podnikatelský plán v Excelu: čeho chceme dosáhnout a s čím budeme spokojení. A pak jsme se ho drželi. Úplně jednoduše.

Martin Brath: Máte tu tabulku ještě? Pamatujete si ta čísla?

Marek Greško: Možná bychom ji někde našli. Pamatuji si cíl: když budeme mít na projektech deset freelancerů, každý pět, budeme úplně spokojení. To byl v podnikatelském plánu spouštěč pro odchod ze zaměstnání. Když jsme Titans rozjížděli a vedli, Robo stále pracoval ve Vídni a já pro jinou firmu na Slovensku.

Martin Brath: Ale v tu chvíli jste neměli žádné manažerské zkušenosti?

Róbert Dusík and Marek Greško: Nic významného. Měl jsem jen zkušenosti z práce projektového manažera a vedoucího týmu.

Odchod z jistého zaměstnání a začátky s minimálními náklady

Martin Brath: Takže dva schopní, ambiciózní vývojáři s cíli, ale zároveň s rodinami: doma čekaly manželky a děti už byly na světě nebo na cestě. To bylo docela podnikatelské riziko. Jak jste to řešili doma? Byly s tím v pohodě?

Róbert Dusík: Naše rodiny ještě nebyly velké, takže se to týkalo spíš partnerek než rodin jako celku. Nechci tomu říkat problém, ale pokud to na někoho dopadalo nejvíc, byly to naše partnerky. Když jsme začínali, neměl jsem děti, ale manželka otěhotněla. Těhotná žena s rostoucím bříškem a my s rostoucí firmou, to umí být docela výzva. Ale měli jsme v tom jasno a měli jsme jejich podporu. Věděly, že to bude stát čas a úsilí a nebude to zadarmo. Ráno jsme šli do běžné práce, já do Vídně, a když jsme přišli domů, pracovali jsme na Titans. Otevřeli jsme druhý notebook a začali. Ale s Markem jsme nevyrazili jen tak bez cíle. Nezačali jsme oslovovat klienty a kandidáty, aniž bychom něco měli připravené. Začali jsme budováním struktury firmy. Co znamená struktura, když jste jen dva? Máme web, nebo nemáme?

Róbert Dusík: Bez webu neexistujete. Takže Marek po večerech programoval web a já programoval naši databázi pro kandidáty, které jednou budeme mít. Mezitím jsme připravovali šablony životopisů a všechny základy, abychom při nabízení něčeho působili jako existující firma. Nechcete oslovit klienta, který si vás vyhledá na Googlu a nic nenajde. Bylo to intenzivní období. Zpočátku rozjezd podnikání nebyl o prodeji, protože jsme pořád měli zaměstnání. Nechali jsme si je, abychom mohli platit hypotéku a uživit rodiny, aniž bychom byli pod tlakem okamžitě získávat zakázky. Nechtěli jsme odejít z práce a být plně závislí na byznysu, který jsme ještě neměli. Po roce nebo o něco dřív jsme začali poprvé oslovovat lidi: moje kamarády v IT, Markovy kamarády v IT a klienty a snažili se je propojit. I to probíhalo po večerech, většinou e-mailem.

Róbert Dusík: Jakmile se začala dařit první propojení, řekli jsme si, že asi budeme potřebovat kancelář. Začali jsme hledat prostory v Bratislavě. Jak dlouho to trvalo? Myslím, že trvalo rok, než jsme dali výpověď.

Marek Greško: Určitě zhruba rok, jak si to pamatuji. Znám začínající podnikatele, kteří mají pocit, že musí začít ve velkém, s reprezentativními prostory a investorem. Ale s Robem jsme měli rodiny, hypotéky, úvěry, všechny závazky běžné slovenské domácnosti. Potřebovali jsme nějakou jistotu, protože podnikání zatím nic neneslo. Přesto se to s odhodláním a správným nastavením dá zvládnout. Rok jsme neměli kancelář, ale schůzky s klienty a pohovory s freelancery se konat musely, takže jsme byli hodně kreativní. Klientům jsme říkali: není problém, přijedeme k vám, ať nemusíte cestovat. Tím byla vyřešena jedna strana. Na druhé straně, když jsme se potřebovali sejít s freelancerem v Bratislavě, klient tam někdy neměl kancelář, protože sídlil jinde, a tak jsme říkali: sejdeme se v restauraci. Sedávali jsme v Panta Rhei, kavárnách, McDonald's, na nejrůznějších místech, dokud jsme si nebyli naprosto jistí, že podnikání dost vydělává, byť ještě ne tolik jako naše platy v IT, a má dostatečný potenciál, abychom mohli bezpečně odejít ze zaměstnání. Samozřejmě i tehdy byl strach. Byli jsme otcové: Robo měl dítě na cestě a já už jedno měl. Člověk se bojí, co bude, když se něco pokazí.

Róbert Dusík: Na druhou stranu jsme věděli, že jsme ajťáci a neztratili jsme s oborem kontakt. Kdyby to nevyšlo, najít si práci by nebyl problém, zvlášť tehdy. Začínali jsme v roce 2013, asi pět let po velké hospodářské krizi roku 2008. Těch pět let bylo těžkých. Je tu paralela se současností: dva roky se něco děje a nevíme, co to je. Za čtyři roky čas ukáže, jestli to byla krize, nebo ne. Tehdy jsme začínali v době oživení. Vracely se investice. Nebáli jsme se, že nenajdeme práci v IT, protože poptávka byla obrovská. Rozjížděly se projekty, byly evropské fondy a spousta projektů veřejného sektoru, operační program informatizace Slovenska. Mluvilo se o budování katastrálního portálu. Mimochodem, uplynulo dvanáct let a teď nemáme katastr vůbec [odkaz zachován z nahrávky]. Některé záznamy jsou pořád na disketách ve skladu nebo na papíře. Věděli jsme, že ať se stane cokoli, pořád umíme programovat. Ale zvlášť si cením toho, že jsme se rozhodli, že nebude žádná podnikatelská hypotéka, bankovní úvěr ani půjčka. Přesto nepředstírejme, že jsme neinvestovali obrovské množství. Investovali jsme svůj čas. Naší velkou výhodou bylo, že jsme vývojáři. Jiné začínající firmy by musely někomu zaplatit za web a to není levné. Někdo by také musel vytvořit celý databázový systém. Ani to není zadarmo. Nás to stálo čas místo hotovosti, ale ty večery a noci do jedné nebo dvou ráno vám nikdo nevrátí. To byla naše investice. Bylo skvělé, že jsme jako ajťáci budující firmu pro ajťáky dokázali celou IT infrastrukturu Titans vytvořit sami.

Martin Brath: Nakonec se ta návratnost vyplatila. Mluvíte o svém čase, ale byly tam i náklady obětované příležitosti: mohli jste za peníze programovat pro někoho jiného.

Marek Greško: Ano, samozřejmě. Šlo i o peníze. Jak jsem říkal, když jsme odešli ze zaměstnání, ještě jsme nevydělávali tolik jako předtím coby vývojáři. Takže jsme investovali čas a příjem, který jsme mohli mít, kdybychom zůstali. Další zajímavost: první tři nebo čtyři roky po založení Titans jsme si nevyplatili ani cent na dividendách ani ničem podobném. Žili jsme z úspor a s velmi málo penězi. Naše podnikání není těžké založit, ale první velkou překážkou je peněžní tok. Když máte 270 lidí na projektech na Slovensku a dalších zhruba 130 v Česku, potřebujete obrovské peněžní prostředky. Freelanceři mají každý měsíc obvykle splatnost patnáct nebo třicet dní, zatímco klienti, se kterými pracujeme, mají šedesát nebo devadesát dní. Někdy člověk nastoupí na tříměsíční projekt, my mu třikrát zaplatíme a on skončí dřív, než jsme od klienta cokoli dostali. Proto jsme potřebovali peníze hromadit a nechávat ve firmě. I když jsme si je mohli vyplatit a něco koupit, řekli jsme ne, počkáme. Bylo to velmi dobré rozhodnutí. Peněžní tok podnikání často omezoval, protože jsme potřebovali peníze na výplaty lidem dřív, než nám zaplatili klienti.

Róbert Dusík: A to nemluvím o najímání prvních zaměstnanců, kteří se okamžitě nepromítnou do zisku. Přijmout člověka neznamená, že v prvním měsíci vytvoří zisk. Mluvíme o pozicích v administrativním zázemí, ale pokud chcete snížit vlastní pracovní zátěž, potřebujete pomoc. Znovu to dopadá na peněžní tok. To, co říkal Marek, je důležité: nic jsme si nevypláceli, protože každý cent šel rovnou zpátky do rozvoje firmy.

Martin Brath: Zmínili jste, že jste chtěli odejít ze zaměstnání. Jak dlouho jste o tom uvažovali? Většina podnikatelů chce pracovat sama na sebe. Nutnost vrátit se do zaměstnání by vás asi zklamala. Chtěli jste dlouho podnikat, být vlastními pány?

Marek Greško: Každý bude mít svůj příběh. Já jsem o tom uvažoval delší dobu. Po vysoké škole jsem asi na dva roky odjel do Prahy, kde jsem pracoval jako vývojář, analytik a projektový manažer. Pak jsem se kvůli přítelkyni vrátil na Slovensko. Paradoxně jsem se přestěhoval do Česka a našel si slovenskou přítelkyni, takže jsem se vrátil domů. Tehdy jsem poprvé začal přemýšlet o vlastní firmě. Měl jsem pocit, že mě firma, kde jsem pracoval, brzdí, a myslím, že Robo měl podobnou zkušenost. Děláte úkoly, se kterými úplně nesouhlasíte, někdy pracujete víc, než byste měli. Na té pozici jsem pracoval dvanáct i čtrnáct hodin denně, v noci se budil s myšlenkami na práci a dával do toho obrovské množství, aniž bych za to, co dělám, dostával dost zaplaceno. Přicházel jsem i o svůj čas, pracoval o víkendech a hodně dlouho. Říkal jsem si: chtěl bych podnikat. Chtěl jsem víc peněz, víc času a víc svobody realizovat své nápady. To byly tři hlavní motivy. Předtím jsem měl tu malou firmu na weby, svůj první podnikatelský pokus. Zpětně jsem o tom přemýšlel asi čtyři roky, ale pořád s obavou: co když to nevyjde? Co když nevydělám dost? Co rodina, hypotéka, úvěr? Pamatuji si, jak nám tchyně kupovala sekačku. Dokončovali jsme plot, žili běžný život slovenské rodiny.

Róbert Dusík: Když jsme si poprvé sedli a bavili se o Titans, pracoval jsem čtvrtým rokem ve Vídni. Nikdy jsem neměl jiné zaměstnání. Prošel jsem osmiletým gymnáziem, bez devátého ročníku, protože tehdy neexistoval, pak pět let na vysoké škole a rovnou do Vídně. Čtyři roky jsou dost dlouhá doba, abyste věděli, jestli to, co děláte, chcete dělat dlouhodobě. Bavilo mě programování a optimalizace databází. Ale mohl jsem se podívat na starší kolegy a představit si sebe. Titans má dvanáct let a mně letos bude čtyřicet, takže když jsme začínali, bylo mi asi šestadvacet. O další čtyři nebo pět let dřív mi bylo přibližně jednadvacet, když jsem nastoupil do firmy, mladý nováček bez skutečných zkušeností. Pracoval jsem pro Generali v jejím evropském vývojovém centru ve Vídni. Kolem mě byli zkušení kolegové, kterým bylo třicet až pětatřicet. V jednadvaceti jsem si říkal: to není špatná práce. Je velmi dobře placená, platy se zvyšovaly o inflaci a pracovní doba byla příjemná. Přišel jsem, udělal práci, odešel a nikdo mě neotravoval. Ale budu za deset let pořád sedět u počítače a psát kód? S tou představou jsem se nedokázal úplně smířit. Chtěl jsem zůstat v IT a víc pracovat s lidmi, ale ne věčně psát kód. Umí to být vyčerpávající. Programování a obecněji práce v IT je tvůrčí práce. Jiný plán jsem neměl, jen jsem přemýšlel, co bude dál. Pak se ozval Marek.

Marek Greško: Možná si vzpomeneš, že jsi v Generali navrhl způsob, jak rozšířit byznys, a odmítli tě. To byl další impuls. Tvůj nápad byl s těmi lidmi něco dělat, že?

Róbert Dusík: Ano. Pracovali jsme pro Generali v Rakousku, ale byli jsme samostatná slovenská dceřiná společnost vlastněná přímo mateřskou firmou. Představte si pětadvacet slovenských vývojářů outsourcovaných výhradně pro Generali ve Vídni. V Bratislavě jsme byli spolu jen v pátek. Od pondělí do čtvrtka jsme jezdili vlakem do Vídně a pracovali v různých týmech. To byl ten nápad, moje malá verze Titans. Řekl jsem jim, že bychom slovenskou pobočku Generali mohli zpřístupnit i jiným klientům: máme šikovné vývojáře, které můžeme outsourcovat. Neměli zájem. Pak přišel Marek s tímhle nápadem a bylo jasno. Už jsem tomu byl ochoten věnovat čas za plat, který mi dávali, v pátky, a tak jsem se rozhodl věnovat ten čas pod jiným názvem firmy. Docela pěkně to zapadlo. Ale bez toho jsem žádný plán založit firmu neměl. Jen jsem přemýšlel, co budu za rok nebo dva dělat, pokud to nebude programování, protože jsem věděl, že celý život kódovat nebudu.

Martin Brath: Takže kdyby tě neodbyli, Titans možná nikdy nevznikli.

Róbert Dusík: Marek už Titans založil.

Martin Brath: Tak bez tebe.

Marek Greško: Určitě by nebyli tak daleko jako dnes. Dva lidé vždycky dokážou víc. Máte větší kapacitu než člověk sám.

První klienti, komunikační kanály a smlouvy

Martin Brath: Jak jste získali první klienty? Byli jste dva mladí kluci, které nikdo neznal.

Marek Greško: Začnete kontakty, které jste si vybudovali během kariéry vývojáře nebo analytika. To byli klienti, které jsme oslovili jako první. Paradoxně to nebyli první klienti, které jsme získali. Pomohl web. Pamatuji si, že naše první umístění bylo v Žilině, v maličké firmě vyvíjející software pro poštovní vážicí systém. Auto najelo na váhu, aby se zvážily dopisy a balíky. To byla první zakázka, kam jsme dodali lidi: vývojáře v Delphi. Větší klienti, které jsme s Robem znali, nás většinou odmítali: jste moc malí, nemůžete nám dát záruky, co můžete nabídnout? Ukažte web. Ukázali jsme ho a oni říkali, že to nestačí. Takže naši první klienti byli vlastně ti malí. Na začátku jsme také dělali takzvaný re-outsourcing, kdy IT firma nebo jednotlivec má klienta, ale nedokáže dodat lidi, takže je dodáme přes ně. Nakoupí od nás kapacitu a přeprodají ji koncovému klientovi. Takové byly naše začátky. Ale nezapomeňte, že jsme s Robem byli ajťáci. Potřebovali jsme zlepšit obchod a získat zkušenosti, takže jsme si najali školitele, který byl opravdu odborník. Pomohl nám vybudovat obchod, naučit se prodávat, psát klientům e-maily, telefonovat neosloveným kontaktům a tak dál. Učili jsme se velmi rychle a pořád posouvali laťku. Takhle jsme začínali s klienty.

Martin Brath: Které kanály fungovaly nejlépe? E-maily novým kontaktům, telefonáty?

Róbert Dusík: Fungovaly e-maily. Znovu se vraťte o dvanáct let zpátky. Věci, které dnes mnoho posluchačů bere jako samozřejmost, tehdy neexistovaly. LinkedIn existoval, ale nebylo to místo, kde by se manažeři potkávali a budovali slovenské obchodní kontakty. LinkedIn na Slovensku opravdu nabral sílu za poslední tři roky a lidé stále říkají, že má obrovský potenciál. Není pozdě začít budovat síť kontaktů; teď je dobrá doba do ní investovat. Tehdy Instagram nebyl relevantní a k oslovování klientů ho nepoužíváme ani dnes [formulace je ve zdroji mírně nejasná]. První dva roky Titans jsem ani neměl účet na LinkedInu a nebyl to problém. To je jedna zajímavost: LinkedIn pro nás nebyl nástrojem k navazování kontaktů. Zadruhé, neexistoval Finstat. Je to výborná služba, ale nám pomohlo, že nebyl. Dnes když vás někdo osloví, najdete si ho tam: rok podniká, tržby šest tisíc eur, účetní ztráta sedm tisíc. Můžete mít pěkný web a každý startup začíná ve ztrátě, ale důvěru vám to získat nepomůže. My jsme to neměli, takže si nás takto nikdo ověřit nemohl. Prodávalo vás vystupování, profesionalita, web a vaše slovo, že dodáte. Najít potenciální klienty nebylo složité. Existovaly věci jako IT ročenka. Prošli jste seznam, našli weby firem a kontakty, zkusili zavolat, pak případně napsali e-mail a opakovali to. Nakonec jste se někomu dovolali a vysvětlili, proč služba dává smysl. Museli jste působit profesionálně a jako někdo, kdo ví, o čem mluví, aby se s vámi chtěli sejít. Šli jste na první schůzku s větším klientem, uvnitř jste se třásli, ale navenek jste potřebovali být sebevědomí a uvolnění. Nakonec někdo řekl: dobře, zkusíme to. Domů jste přišli roztřesení, protože po vás někdo chtěl něco dodat a vy jste slíbili, že to uděláte. Pak jste začali hledat lidi. Někoho jste našli a slavili, pak člověk odstoupil a vy už jste dali záruku. Časem se naučíte, že ne všechno je tak zásadní nebo nebezpečné, jak si to v hlavě vykreslujete. Ne každý slib se vykládá tak přísně, jak si ho vykládáte vy sami. Pracujete s očekáváními, ale pořád musíte dodat. Dodání bylo to, co popisoval Marek: najít první propojení poté, co vám někdo uvěřil a řekl, že potřebuje lidi. Zpětně nic nepodepsali. Jen řekli: tak ty lidi najděte. Žili si dál svůj život, zatímco my na sebe vyvíjeli obrovský tlak: potřebují lidi hned, musíme dodat. Oni jen řekli, že to zkusíme. Ale když jsme přivedli kandidáty a oni viděli pohovory, profily nebo životopisy, začalo to být zajímavé. To byl základ pro jednání o smlouvě, což znamenalo další schůzky a vyjednávání z pozice, kdy jste neměli mnoho podepsaných smluv. Větší firma řekla: tenhle bod odstraňte, to tam být nemůže a tohle také ne. Říkali jste si: dobře, něco bude muset pryč, i když bychom si to rádi nechali.

Martin Brath: Měli jste právní podporu?

Marek Greško: Měli, ale na začátku jsme ji většinou zajišťovali sami s Robem. Snažili jsme se držet náklady co nejníž, takže jsme neměli interního právníka. Protože jsme pracovali v IT, rozuměli jsme byznysu, zárukám a právním závazkům, takže jsme smlouvu dokázali posoudit. Měli jsme návrhy smluv pro klienty i freelancery a věděli, co jednotlivá ustanovení znamenají, kde můžeme ustoupit a kde ne. Těžší to bylo, když velký klient poslal vlastní padesátistránkový vzor v angličtině. Na některé části těch smluv jsme potřebovali externího právníka.

Róbert Dusík: Zase to většinou byli lidé pracující v korporacích, kteří to dělali bokem. Zavolali jsme jim a oni smlouvu prošli. Protože pracovali jako právníci ve firmách, které tento typ služby nakupovaly, smlouvám rozuměli a dokázali nám říct třeba: tohle bychom s vámi nepodepsali. Nemluvili jako zástupci své konkrétní banky, ale radili nám nezávisle. Výběr správného právníka byl zásadní. Pečlivě zvážit, koho oslovit, ušetří hodně času.

Stres, rodina a hledání rovnováhy

Martin Brath: Zní to, že první roky znamenaly hodně stresu.

Róbert Dusík: Hodně stresu, ano.

Martin Brath: Hlavně stresu, který jste na sebe vytvářeli sami.

Róbert Dusík: Samozřejmě. Prvních dvanáct let bylo nejtěžších.

Martin Brath: Už se to zlepšuje. Prý zítra bude líp. Jak to zvládáte doma nebo osobně? Jak se s tím vyrovnáváte?

Marek Greško: Máš pravdu: na začátku bylo stresu hodně. S Robem jsme do toho dávali naprosto všechen svůj čas a energii. Jakékoli koníčky šly úplně stranou, aby zbyl nějaký čas na manželky a děti. Všechno ostatní muselo pryč. Hrál jsem fotbal, Robo chodil do posilovny, ale prvních deset let pro nás tenhle svět přestal existovat.

Marek Greško: Byli jsme mladí a silní a stres jsme ještě dokázali vstřebávat. Každý den jsme si kupovali Horálku a kolu. Nevypadali jsme jako teď; byli jsme trochu větší, co se týče tělesného tuku. Stres jsme snižovali cukrem a podobně, ale to, co jsme dělali, jsme naprosto milovali. Člověk měl uvnitř silný motor. Nebylo to: proboha, co zase musíme dělat? Pracovali jsme s nadšením a radostí, protože to byl náš vlastní byznys. Co jste vydělali, bylo vaše na investování a rozhodovali jste vy. Takže stres byl velký. Dávali jsme do toho všechno. Prvních deset let jsme s Robem neměli dovolenou.

Róbert Dusík: Počkej, deset ne. Firmě bude dvanáct. Řekněme šest, šest nebo sedm let. Reálně asi polovinu té doby.

Marek Greško: Šest nebo sedm, ano. Znamenalo to odjet s rodinou nejvýš na týden a vzít si notebook. Když děti spaly nebo jste měli chvilku, řešili jste objednávky klientů a všechno ostatní, protože si firma nemohla dovolit někoho, kdo by vás zastoupil. Bylo to náročné. Jak jsme stárli a těla už to nezvládala tak dobře, museli jsme přidat způsoby uvolňování stresu. Neřekl bych, že je stresu teď méně; je ho víc nebo je náročnější, protože máte větší odpovědnost za větší firmu a mnohem větší problémy. Je to jako s dětmi: čím jsou starší, tím větší problémy. Totéž platí pro firmu.

Róbert Dusík: Malé děti, malé starosti; velké děti, velké starosti, jak se říká.

Marek Greško: Přesně. Postupně jsme do života začali přidávat věci, kterými jsme stres vyvažovali. Začal jsem zase běhat, pak cvičit, otužovat se, číst a meditovat. Čím těžší to bylo, tím víc jsem přidával. Teď už nemůžu přidat nic dalšího. Když stres poroste, asi se sesypu a hrozí vyhoření. Robo měl trochu jiný přístup, může ho vysvětlit. Ale takto se dá stresu ulevit. A samozřejmě máte děti. To dělá obrovský rozdíl. Přijdete domů, chytí vás za nohu a chtějí si hrát. Ať máte energii, nebo ne, ať jste ve stresu, nebo ne, musíte se jim věnovat a chcete to. To je další způsob uvolnění stresu.

Róbert Dusík: Co Marek říkal, je pravda, ale nemohli jsme se po šesti letech jednoduše rozhodnout, že přidáme cvičení a pohyb. Nejdřív se muselo něco stát. Co to bylo? Dlouho říkám, že jsme extrémně analytičtí. Pracovní rozhodnutí neděláme podle pocitů. Doma, ve vztahu s manželkou, je to jiné…

Marek Greško: Tam nemáš data. Od manželky žádná data.

Róbert Dusík: Přesně, a i když o data požádáš, žádná nedostaneš. Bez dat jsou to emoce a emoce umí být nepředvídatelné a zavést tě úplně jinam. V práci jsme měli oba rádi data. Jsem vášnivý člověk; to je výborný spouštěč, aby se člověk do něčeho pustil. Ale vášeň a emoce nemohou být základem rozhodování. Musíte přemýšlet: dobře, jak to uděláme? Něco mě nadchne, ale to neznamená, že to hned udělám. Přemýšleli jsme o tom spolu. Třeba u dovolených bych jim říkal spíš plánované nepřítomnosti v kanceláři než dovolené, protože duchem jsme byli nepřítomní u rodin. Aby se to změnilo, nemohli jsme jen přidat sport. Když přidám hodinu cvičení, kdo udělá tu práci? To byla otázka: kdo ji udělá? Potřebovali bychom kolegy, kteří alespoň část převezmou, takže jsme firmu postupně rozšiřovali. Nejdřív my dva, pak náborář, pak někdo do administrativního zázemí, další náborář a my jsme dělali obchod, generální ředitele a všechno ostatní. Pak jsme našli někoho na pomoc s marketingem, zpočátku externí role, třeba psaní článků. Hodně jsme dělali sami. Později přišel stálý člověk, další obchodník a někdo na pomoc s IT. Ale když někoho přijmete, jste šest měsíců ještě víc v háji než předtím. Věděli jsme, že chceme přidat sport, ale analýza říkala, že si nejdřív musíme uvolnit čas. K tomu jsme museli nabrat lidi, což znamenalo ještě delší čekání na sport, ale přijde. A přišel. Sport, otužování, meditace, hraní na kytaru, psaní deníku, cokoli. Náš přístup je vždycky analyzovat situaci a nakreslit plán kroků, které jsou potřeba. Pak je to mnohem snazší, protože jsme zajedno. Takhle pořád přistupujeme ke všemu. Abyste dosáhli něčeho dobrého, často nemůžete jen říct: teď to udělám, protože to může negativně ovlivnit něco jiného. Musíte se ptát, jaké základy je potřeba postavit, aby byla situace udržitelná. Známe podnikatele, kteří se rozhodnou jet na dovolenou a zmizí, ve středu lidem řeknou, že v pondělí nebudou, protože jedou s rodinou pryč. Nedokázali bychom si představit říct: týden nezvedám telefon, lidé počkají.

Róbert Dusík: Lidé počkají? Nelíbí se nám představa, že necháme věci viset ve vzduchu. Jsme zaměření na detail, perfekcionisté a velmi důslední. Nemáme rádi nedotažené věci, které by se mohly rozsypat. Máme rádi skoro všechno podchycené a i tak vás vždycky něco překvapí.

Jak se stali jedničkou na Slovensku

Martin Brath: Jak jste se dostali na první místo na Slovensku? Nebyli jste na trhu první. Byli jste poměrně noví, mladí a nezkušení. Byli jste lepší v obchodu, nebo čím si svůj úspěch vysvětlujete?

Marek Greško: Myslím, že jsme byli lepší ve všem, ale především to šlo ze srdce. Když jsme začínali na Slovensku, začal tu i velký konkurent, jednička na českém trhu. Už měli databáze klientů a freelancerů. Člověk by řekl, že stačí přijít a dělat obchody. My jsme začali od nuly: žádní kandidáti, žádní klienti. Pomohlo nám je porazit to, že jejich podnikání rozjížděl zaměstnanec, manažer pro danou zemi, kterého sem poslali. S Robem jsme to dělali, protože nás to bavilo. To pohánělo všechno včetně toho, jak jsme komunikovali s klienty a freelancery. Když se na projektu něco stalo, nečekali jsme týden a nepředstírali, že neexistujete, ani neutíkali od problému. Řešili jste to hned, záleželo vám na tom a hledali jste způsoby, jak to pro klienta nebo freelancera napravit. Myslím, že proto jsme se stali jedničkou na Slovensku: dávali jsme do toho srdce. Také jsme věci dělali jinak. Jako ajťáci jsme přemýšleli o automatizaci a o tom, jak dělat věci lépe. Měli jsme systém pro rozesílání projektových nabídek, který skoro nikdo jiný neměl. Nikdo. Zajišťoval párování, aby nabídky chodily správným kandidátům. Do všeho, co jsme dělali, jsme dávali všechno. Cokoli nás obchodní školitel naučil, snažili jsme se zlepšit, hledali na Googlu alternativní přístupy, ptali se klientů, hledali cesty. Dívali jsme se na Profesia, které firmy nabírají a jaké lidi potřebují. Firmu nešlo vždy oslovit přímo přes Profesia, ale našli jsme způsob: poslali životopis a získali aspoň kontakt na HR. Jakmile jsme je měli na telefonu, vysvětlili jsme, že sami práci nehledáme, ale máme firmu, která jim může pomoci najít specialisty. To všechno a ještě třetí faktor: tvrdá práce. Opravdu jsme tomu dávali hodiny.

Róbert Dusík: Jedno důležité doplnění: to, že jsme ajťáci, nám nepomáhalo jen analyzovat věci a sami budovat systémy. Nezakládali jsme restauraci. Lidé si někdy řeknou: něco mě baví, tak si na to otevřu podnik, třeba posilovnu. My jsme otevírali outsourcingovou firmu poskytující IT specialisty. Marek pracoval na volné noze a já také. Oslovovaly nás agentury. Viděli jsme, co se nám na Slovensku nelíbí a jak jinak outsourcing funguje ve Vídni nebo v Praze. Hlavně jsme byli zprostředkovatelé propojující požadavky klientova projektu se schopnostmi freelancera. Abyste to propojení zajistili, měli byste rozumět tomu, co propojujete. Mluvili jsme jazykem klientů, což byla na Slovensku velká změna. Dovolali jste se někomu, kdo řekl: dobře, popíšu vám tu pozici. Nebylo to jako to nedorozumění s výslovností Javy na začátku podcastu [rozdíl není v přepisu jasný]. Lidé hned poznají, jestli tématu rozumíte, i když je přirozené, že vy, když podnikáte v jiném oboru, nebudete vědět všechno. Ale my jsme se ptali. Zmínili ORM a čekali, že se ztratíte, zatímco vy jste věděli, že jde o objektově-relační mapování. Dobře, kterou implementaci používáte? Hibernate? Najednou to byl úplně jiný rozhovor. Lidé rádi mluvili s někým na své úrovni. A u freelancerů to bylo podobné. Byli zvyklí, že jim lidé představují pozice v C# nebo .NET, aniž by věděli, jak se ty technologie vyslovují. To jsou skutečné příběhy.

Róbert Dusík: Najednou vedli věcný rozhovor. Byl jsem bývalý Java vývojář, což pomáhalo, protože Java byla hlavní proud, a Marek měl rozsáhlé zkušenosti s .NET. To byly nejsilnější programovací technologie. Ať Java, nebo .NET, principy objektově orientovaného programování jsou stejné. Freelancer si uvědomil, že je to smysluplná diskuse. Vzbudili jste jeho zájem a říkal si: páni, tohle není jen běžný rozhovor. Dokázali jste posoudit profil, jako byste nabírali do vlastního týmu, nebo jako to Marek dělal pro své týmy. Pak jste ho poslali klientovi, který se chtěl sejít. Ale neřekli jsme jen: Petře, běž tam a setkej se s nimi. Šli jsme také. Dvacet minut před schůzkou měl kandidát e-mail s vysvětlením, kam a jak, s odkazem na Street View směřujícím na budovu. Stáli jsme venku, vítali ho, něco vysvětlili a šli na pohovor společně. Už jsme věděli, že je dobrý, jinak by tam nebyl. Představte si, že vy jste klient, já jsem Róbert Dusík zastupující Titans a Marek je kandidát. Nervozita nebo stres člověka ovlivní. Položíte otázku a on odpoví jinak nebo nesprávně, ale já vím, co umí, a mám hodinu na to pomoci to objasnit. Řekl bych: myslím, že otázka mířila na tohle, o čem jsme spolu už mluvili. To věci měnilo. Lidem se líbila profesionalita. Po pohovoru věděli, že s tím člověkem chtějí pracovat. Vzešlo to z jednoho dobře vybraného životopisu, který vzešel z jednoho dobře strukturovaného rozhovoru.

Marek Greško: Ajťáci začali nabírat ajťáky. Před námi to byli většinou personalisté bez našeho technického zázemí.

Róbert Dusík: A to je v našem oboru pořád běžné.

Marek Greško: Na něco bychom neměli zapomenout, aby to nebylo jen o nás: měli jsme štěstí na lidi. Náš malý tým, Sylvia, Evka, Boba, Rado, Monika, Míšo, Máro, mohl bych pokračovat, všichni měli stejné nadšení pro to, co jsme budovali. Nebylo to jen od osmi do čtyř. V těch začátcích tomu dávali obrovské množství času a energie a za naše první místo vděčíme i jim. Není to jen o nás dvou. Chci, aby tu zazněli, protože jim za to, kde jsme, hodně dlužíme.

Róbert Dusík: Jednou jsem se některých z nich ptal, proč k nám přišli. Měli jsme jednu kancelář na Seberíniho ulici, asi takhle velkou, možná o půl metru větší. To byli Titans. Pořád ji máme, i když tam teď sedí někdo jiný a vypadá lépe. Proč nastoupit do firmy, která má jen jednu kancelář? Odpověď, kterou jsem dostal loni a dostávám od kolegů, byla, že nešlo o budovu ani prostory. Když s námi mluvili, věřili nám. Byli jsme důvěryhodní. Cítili, že to, co říkáme, je opravdové, že tomu rozumíme a máme nadšení. Cítili, že začíná něco, čeho chtějí být součástí. To mi řekli všichni. S Markem jsme také velmi féroví lidé. To je důležité, vůči sobě navzájem, partnerkám, dětem. Férovost je základ. Od začátku jsme s každým ve firmě jednali férově ve všech ohledech. Co jsme řekli, platilo. Lidé si toho váží i v menší firmě. V korporaci to často nedostanete. Korporace je jen značka; ať je na budově cokoli, na tým můžete i nemusíte mít štěstí. Špatného vedoucího týmu můžete mít v IBM nebo kdekoli jinde. Náš přístup byl menší tým s profesionálními standardy: co řekneme, má se stát. Na to lidé reagovali. Důvěryhodnost získáváte tím, že řeknete, že něco uděláte, a uděláte to, vysvětlíte plány a očekávané výsledky a pak jich dosáhnete. Tehdy vám lidé věří, ne proto, že máte křišťálovou kouli.

Marek Greško: Říkal jsem, že to bylo štěstí. Možná u Sylvie a některých prvních lidí hrálo roli štěstí, ale štěstí přeje připraveným. S Robem stále věnujeme náboru obrovskou péči. Lidé se ptají, proč děláme tři nebo čtyři kola a ptáme se na určité věci. Protože záleží na každém člověku. Pamatuji si, že jsem váhal a říkal: udělejme další kolo, ať si s ním promluví třetí člověk a posoudí, jestli zapadne do týmu. Pořád hodně sledujeme soulad s firemní kulturou, hodnoty a to, jestli má člověk tah na branku, aby ho práce bavila, naplňovala a dal Titans o něco víc než standardních osm hodin.

Róbert Dusík: Nebo když osm hodin, tak ať je to osm skutečných hodin práce.

Kolo rychlých otázek

Martin Brath: Samozřejmě. Teď přijde série rychlých otázek. Protože jste dva, uvidíme, jestli se shodnete. Zkuste odpovídat co nejrychleji. Kdo je horší řidič?

Róbert Dusík: Páni.

Marek Greško: Ani jeden z nás.

Róbert Dusík: Nevím. S Markem se v autě cítím úplně v pohodě.

Marek Greško: Já taky, víceméně.

Róbert Dusík: Nemám potřebu se držet nebo se zapírat nohou o dveře. Dobře. Kdo z vás je lepší kuchař? Já ne, řekne Marek. Já taky ne. [Ve zdroji je pod tímto označením spojeno několik mluvčích.]

Marek Greško: Umím uvařit párky, těstoviny a udělat pár dalších jednoduchých věcí. Taky volská oka. Volská oka jsou moc dobrá, doporučuji.

Róbert Dusík: To jsou tedy kulinářské znalosti.

Róbert Dusík: Jsme dva kuchaři…

Martin Brath: …bez čepic. Vy jste se opravdu našli. Kdybyste byli v reality show Vyvolení, kdo z vás by vydržel déle?

Marek Greško: Asi Robo.

Martin Brath: Možná ano. Kdo z vás má lepší smysl pro humor?

Róbert Dusík: Sakra, to je těžké. Máme různý smysl pro humor, různé styly. Proto mám rád ten Markův, protože není stejný jako můj.

Marek Greško: Robo si pamatuje všechny vtipy. Hned by jich mohl říct deset. Mně můžeš říct vtip a za deset minut ho zopakuji, ale za hodinu už si ho nepamatuji.

Róbert Dusík: Máme jiný humor a to mi vyhovuje. Vtip je jedna věc, ale důležité je umět si udělat legraci i ze sebe. To máme a líbí se mi to. Nejsme nudní lidé.

Martin Brath: Dobře. Kdo je přísnější šéf?

Róbert Dusík: Robo.

Martin Brath: Ty jsi přísnější šéf?

Róbert Dusík: Marek to řekl.

Martin Brath: Tak tím to končí?

Róbert Dusík: Ne, Marek… [Výměna je ve zdroji nejasná.]

Martin Brath: Kdo z vás by spíš přežil zombie apokalypsu? Marek. Jaký byl tvůj první dojem z kolegy?

Róbert Dusík: Jak to myslíš?

Martin Brath: Jaký byl tvůj první dojem z Roba?

Marek Greško: Skvělý chlap.

Róbert Dusík: Pamatuji si přesně, kdy to bylo. V Šale je koktejlový bar Waikiki. Naše ženy nás tam poprvé vzaly a pořádně jsme se opili, každý ze tří nebo čtyř koktejlů, samozřejmě divočina. Chemie byla výborná. Od chvíle, kdy jsme si sedli, jsme se s holkami smáli. Pamatuji si, že jsem říkal Noni: to je super. Noni říkám své ženě; lidé v Bratislavě ji znají jako Ellu. Noni je přezdívka z dětství, která se těžko vyslovuje. Naše ženy spolu osm let seděly na gymnáziu a kamarádily se. Seznámily nás, jak Marek říkal na začátku. S Ellou jsme už byli spolu, ale Míša s Markem teprve začínala chodit. První člověk, kterému chtěla nového přítele představit, byla moje žena. Takže jsme se sešli ve Waikiki a ta atmosféra je tam dodnes.

Martin Brath: Pořád jste nejlepší kamarádi.

Róbert Dusík: Je to výborné.

Martin Brath: To je neuvěřitelný příběh.

Róbert Dusík: Ano, tak to je.

Komiksová značka

Martin Brath: Zmínili jste, že děláte věci jinak. Rád bych se zeptal na budování značky a příběh vaší vizuální identity. V podstatě vypadáte jako komiksové postavy. Většina konkurentů na česko-slovenském trhu říká totéž: dodají lepší lidi rychleji a ukazují fotky vývojářů při programování. V poslední analýze trhu, kterou jsme spolu dělali, vypadali skoro všichni stejně kromě vás. Vizuálně jste vyčnívali. Pojali jste to úplně jinak: jsme Titans, tady je náš prapor Titánů. V jádru jste komunikovali totéž, ale jinak. Vizuály jsou osobité a konzistentní. Je překvapivé, že to skoro nikdo jiný nedělá. Jak jste k tomu dospěli?

Róbert Dusík: Líbí se mi, že to říkáš, protože takhle Titans vypadají tři roky, a přitom existujeme třináct let. Předtím jsme nebyli tihle Titáni, pamatuješ? Měli jsme „Svaly navíc pro vaše IT projekty“ se silákem v polygonovém stylu. Něco úplně jiného. Podívej, co jsme za tři roky vytvořili. Předtím jsme už asi pět z předchozích deseti let byli jedničkou na trhu. Marketing je skvělý. Nikdy jsme nepoužívali fotky vývojářů u počítačů, ale prezentovali jsme se jako posila vašeho týmu. To byl krok k zajímavějším posilám. Začali jsme přemýšlet: co máme všichni rádi? Star Wars, Avengers a tak dále. Proč je máme rádi a jak dlouho už nás podobné příběhy provázejí? [Zdroj uvádí nejasný časový údaj, zmiňuje 150 let a rané nástěnné malby.] Budou pokračovat navždy. Tak jsme si řekli: to vypadá slibně. S kým pracujeme? S geeky, nerdy, ajťáky. Všichni to máme rádi. Zkusme to. Jenže Marek ani já neumíme kreslit a tohle z fotobanky nezískáš. Marek může vysvětlit, jak jsme to dostali na papír.

Marek Greško: S nápadem přišel nejdřív Rado. Dnes vede nábor. Našel mexického komiksového kreslíře, nebo někoho, koho jsme za Mexičana považovali, který tvořil v jakémsi neo stylu. Rado má rád memy a je velmi kreativní. V jeho prezentacích všechno létá, bliká a hýbe se, ale vkusně. Navrhl zkusit na LinkedIn něco jiného, komiks. Kreslíř to nakreslil a my si řekli: páni, to je skvělé. Komunikace ale byla složitější, protože on byl někde v Mexiku a Rado na Slovensku, mluvili anglicky a tak dále.

Róbert Dusík: Rado toho mexického kreslíře našel na platformě pro komiksové kreslíře na volné noze.

Marek Greško: Začali jsme také spolupracovat s Brankem, myslím, že se tak jmenoval, který dělal naše první videa a nakreslil postavičku podobnou nindžovi. Tomu bych ještě neříkal komiks. Teprve jsme si začínali hrát se superhrdiny a postavami. Když se nám komiksový nápad zalíbil, rozhodli jsme se najít někoho na Slovensku, aby byla komunikace jednodušší. Jak se jmenoval ten web? Behance. Našli jsme slovenského komiksového kreslíře, který pro nás začal kreslit. Když jsme to viděli, přišlo nám to neuvěřitelné. Ze začátku to nebyl web; první byl komiks.

Róbert Dusík: Nejdřív jsme ale procházeli Behance, platformu se spoustou designérských prací. Ne každý komiksový styl vám sedne. Trochu jako Pinterest. Futurama nebo Simpsonovi vypadají dobře, ale to nebyl náš styl. Líbilo se nám něco víc noir, vesmírná loď, lehce fialový podtón. Viděli jsme práce, které nás nadchly, a pod nimi jméno Vlado. Vlado Križan [pravopis příjmení je ve zdroji nejistý]. Znělo to slovensky, tak jsme požádali Rada, ať ho osloví. Zjistili jsme, že bydlí 150 metrů od naší kanceláře. Neuvěřitelné. Přišel k nám a vysvětlili jsme mu, že chceme něco v jeho stylu. Byl tam kelímek s pery nebo fixy [předmět je ve zdroji nejasný] a zeptal se, jestli si může jedno vzít. Během rozhovoru si čmáral. Na konci to otočil a my řekli: přesně! Taková skica. Pojďme do toho. Sedli jsme si a uměl kreslit. Vytvořili jsme vlastní komiks kolem myšlenky, kterou rádi prezentujeme: jsi IT odborník, který chce posunout svou kariéru, a s námi můžeš změnit svou DNA a proměnit se v superhrdinu. Jaká je tvoje superschopnost? Java, .NET, Python. Titans ti pomůže vstoupit do superhrdinského světa IT. Pak jsme rozvíjeli další postavy, prostředí a vizuály, až jsme si řekli: pokud se takhle prezentujeme, náš stávající web už k tomu nesedí. Vlado začal kreslit i web. Je to celé umění, všechno vytvořené lidskou rukou. Právě tím je to výjimečné. Nedá se to jednoduše zkopírovat a nikomu bych neradil, aby to zkoušel.

Róbert Dusík: Nemůžeš udělat stejnou věc dvakrát a čekat, že bude stejná.

Marek Greško: Pár pokusů o kopírování jsem viděl. Konkurence občas zveřejní něco se superhrdinou, i když to není nakreslené jako komiks. Vidí, že to funguje, a snaží se z toho něco převzít.

Martin Brath: Takže jde o tu konzistentnost, kterou si celou dobu držíte.

Róbert Dusík: Jsme hrdí na to, že je to umělecké dílo, skutečně nakreslené pro nás a originální. Každá postava je originál. Není to vygenerované, i když dnes generativní AI dokáže hodně. Je to jiné.

Martin Brath: Proč nemáte vlastní postavy?

Róbert Dusík: Máme. Myslíš avatary nás samotných? Ano. Protože to nestavíme na nás. Nepotřebujeme osobní postavy. Dobře. [Mluvčí jsou ve zdroji sloučeni.]

Vstup investora a akvizice Bridgewater

Martin Brath: Otázka k Bridgewater, což pro vás byl docela velký krok, který firmu celkově změnil. Ve službách se to neděje moc často, alespoň pokud vím. Povězte nám ten příběh. Co jste čekali, že bude jednodušší, a nebylo, nebo těžší, a nebylo?

Marek Greško: Myslíš konkrétně Bridgewater, nebo ten předchozí krok, vstup investora?

Martin Brath: Jestli to s investorem souvisí, povězte i ten příběh.

Marek Greško: Byly to dva různé příběhy. Vstup investora byl náročný, protože jsme dlouho zvažovali, jestli do toho jít. Sepsali jsme si spoustu možností a scénářů: otevřít pobočku od nuly, nabídnout model jako franšízu, licencovat ho a podobně [část příkladu s licencováním je ve zdroji nejasná]. Nakonec jsme došli k závěru, že by nám investor pomohl z několika důvodů. S Robem jsme neměli zkušenosti s M&A, s nákupem a prodejem firem, takže bychom jinak museli najít někoho, kdo nám pomůže. Ideálně investora z našeho oboru, IT. Investor mimo IT by nepřinesl stejné výhody. Když má v portfoliu dvacet IT firem, některé už možná jsou klienty a jiné ne, ale vstup do skupiny podpoří spolupráci s nimi. Třetím požadavkem byl poctivý investor, ideálně mluvící naším jazykem, slovensky, ne zahraniční investor. Tak jsme navázali partnerství se Sandbergem [jméno je ve zdroji přepsáno foneticky]. Bylo to před třemi lety? V roce 2021. Takže před čtyřmi lety. Krátce nato, během půl roku, jsme navázali partnerství s Bridgewater, dnes Titans CZ. Co bylo těžké?

Marek Greško: Česko a Slovensko si jsou velmi blízké, mají podobné jazyky, ale firmy byly v různých fázích. My jsme byli dál: měli jsme za sebou deset let, oni pět. Je těžké vysvětlovat zkušenosti, kterými už jste prošli, lidem, kteří je ještě nezažili a vidí věci jinak. Museli jsme hodně komunikovat, abychom jim pomohli vyhnout se našim chybám nebo přistupovat k věcem jinak. To bylo asi nejtěžší, komunikace a sladění. Dnes už máme z velké části stejné procesy a systémy. Firmy jsme hodně sblížili. Titans SK a Titans CZ jsou si velmi podobné. Robo to může doplnit.

Róbert Dusík: Vlastně je to tak. Největší překážkou bylo mít na začátku jasno a sladit očekávání. Chemie byla dobrá. Jakub, spoluzakladatel, se kterým pořád spolupracujeme, je férový, slušný člověk. Bez toho by to nefungovalo. Povahově jsme ale odlišní, takže jsme potřebovali hodně diskutovat. My jsme přísní a analytičtí. Jakub se často nechá strhnout nadšením a dokáže se rozhodnout rychleji než my. Museli jsme se sladit: trochu zpomalit. Někdy rychlá rozhodnutí vyjdou, někdy ne. Neradi to necháváme náhodě, když jde o čas, úsilí a peníze, zvlášť o naše peníze. Takže jsme potřebovali rovnováhu: my budeme méně posedlí procesy a on trochu zpomalí. Šlo o komunikaci a o to ukázat, že jsme nepřišli škodit. Šlo o synergii, spolupráci a dosažení výsledků. Trvalo tři roky postupně vybudovat společná očekávání, pochopit, že to myslíme dobře, najít společnou řeč a zavést společné systémy. Změny bolí, ale dospěli jsme k velmi dobrému, sladěnému způsobu práce. Povahově jsme byli a stále jsme odlišní, ale naučili jsme se chápat a respektovat jeden druhého.

Martin Brath: Je těžké, když si vy dva tak dobře rozumíte a musíte do party přibrat třetího člověka.

Róbert Dusík: Pro něj je to těžší: jedná se dvěma lidmi, kteří jsou tak sladění, že nemá smysl zkoušet nejdřív jednoho a potom druhého. Každý, kdo s námi pracoval, to ví, zaměstnanci i obchodní partneři. Je to jako děti, které to zkoušejí nejdřív u jednoho rodiče a pak u druhého [přirovnání k rodičům je ve zdroji zkomolené]. To nefunguje. I proto dokážeme něco tak dlouho vést tak stabilně: jsme jednotní. Přes jednu stranu neprojdeš, když jsi neprošel přes druhou. To se nestane.

Expanze na nové trhy

Martin Brath: Až budete vstupovat na další trhy, což předpokládám plánujete, zvažujete i fúze, nebo byste začínali od nuly?

Marek Greško: Obě možnosti jsou ve hře.

Marek Greško: Plánovali jsme každý rok koupit jednu firmu v jiné zemi a takto růst. Současné podmínky na trhu tomu ale nepřejí: válka na Ukrajině, úrokové sazby a tak dále. Ekonomická nálada je špatná, takže se nám akvizice každý rok nepodařila. Politická situace na Slovensku také ovlivňuje to, jak nás vnímají v zahraničí, jako bychom pořád jezdili na koních nebo v kočárech. Nemáme dobrou pověst. I když máš peníze a můžeš firmu koupit, někdy řeknou, že nechtějí, aby je koupila slovenská firma, protože by to pro ně bylo ponižující. To se párkrát stalo. Nebylo to ale jen tím. Majitelé chtěli prodávat za vysoké ceny, které investoři nechtěli zaplatit. Takže jsme zatím nic dalšího nekoupili. Pořád chceme každý rok uskutečnit akvizici a jednáme o několika obchodech a firmách, na Slovensku, v Česku, Německu i jinde. Neustále na tom pracujeme. Protože jsme nesplnili cíl přidat každý rok jednu zemi, asi před rokem jsme začali zvažovat otevření pobočky od nuly: vstoupit na trh, najít místního obchodníka, třeba v Německu, a obsluhovat klienty ze Slovenska. To možné je.

Marek Greško: Kvůli ekonomické situaci jsme to ale neposunuli dál. Řečeno na rovinu, i Němci mají potíže. Slovenská firma tam jen tak nepřijde a neudělá obrovskou díru do světa. Srbští, bulharští, rumunští a další dodavatelé tam působí už dlouho a jsou silnou konkurencí. Teď najednou Německo nedobudeš. Německé firmy nemají ani dost projektové práce pro vlastní lidi.

Róbert Dusík: Podle našeho průzkumu totéž platí ve Švédsku, Finsku a Dánsku. Úsilí spojené se vstupem na trh, včetně severských zemí, musí odpovídat příležitosti a penězům, které jsme ochotni utratit. V tuto chvíli tomu věnujeme určitý čas, ale nejdeme do toho naplno tak, že založíme firmu, vybavíme kancelář, nabereme lidi a budeme doufat, že to vyjde. Na tomhle trhu ne. Hledáme tam klienty a stavíme na kontaktech. Jak jsme předtím mluvili o tvé firmě, kontakt, který představí další kontakt, ti může pomoct strčit nohu do…

Marek Greško: …těch…

Róbert Dusík: …dveří na daném trhu. Budujeme tu síť. Přístupů je několik; nebudu zacházet do podrobností. Zatím to stojí hlavně čas: můj na jednom trhu, kolegův na jiném. To jsme připraveni investovat. Jak říkal Marek, některé věci své vůli nepodřídíš, včetně ekonomické situace v Evropě, když všichni zažívají totéž. Musíš se na to dívat střízlivě. Když máš volných sto milionů, je to samozřejmě něco jiného.

Motivace a budování manažerského týmu

Martin Brath: Jste na trhu dvanáct let a pořád jste ve stresu. To nezmizí. Předpokládám, že kdybyste chtěli, mohli byste už přestat pracovat. Přesto do toho pořád dáváte všechno a může to pokračovat deset let, padesát, možná nikdy neodejdete. Jak vidíte svou budoucnost a kam to směřuje?

Marek Greško: Už třináct let je Titans tou jedinou věcí, na kterou se soustředím a do které dávám veškerou energii. Existuje kniha The One Thing, kterou doporučuji. Znám podnikatele s deseti firmami, z nichž každá něco přináší, ale zaručuji, že kdyby veškerou energii vložili do jedné, vypadalo by to úplně jinak než deset roztříštěných podnikání. To, co dělám, mě pořád posouvá dál. Pořád mě to baví a ještě jsem nenarazil na hranici svých schopností ani energie. Nedokážu říct, jak dlouho v Titans zůstanu: dokud budu zdravý, schopný a bude mě to bavit.

Róbert Dusík: To je nejlepší odpověď. Pořád jsme nadšení a máme energii, protože se věci neustále posouvají. Každý rok se něco mění: struktura, budování a slaďování vedení, akvizice a integrace Bridgewater. Vždycky se objeví zajímavé nové výzvy. Teď všichni bojujeme se stejným nepřítelem, ekonomikou, což nás zase spojuje. Hledáme cesty k úspěchu, přístupy a míru úsilí, které jsme možná v minulosti nepotřebovali [počet let je ve zdroji nejasný], když šlo všechno snadněji. Baví nás hledat nové cesty a posouvat podnikání dál. Nestojíme na místě. Bylo by pro mě těžké, kdybych se přestal posouvat já nebo Marek, protože pak už by to nebylo padesát na padesát. Dokud jsme oba naplno zapojení, je to dobré. Jak dlouho? Dokud to bude kam posouvat.

Martin Brath: Myslíte, že když jeden odejde, odejde i druhý? To je docela pravděpodobné, ano. Dobře, moje poslední otázka se týká vrcholového vedení. Museli jste ho vybudovat, aby celá firma už nezávisela na vás. Posouváte firmu na další úroveň, řídíte manažery. Jak jste k tomu přistoupili? Co je při budování C-level týmu největší výzvou? [Zdroj spojuje otázku a odpověď pod Martinovým označením.]

Marek Greško: Dělali jsme to postupně, krok za krokem, přidali jsme jednoho člena vedení, pak druhého, třetího a čtvrtého. Vybírali jsme velmi pečlivě. Od chvíle, kdy jsme ten manažerský tým začali budovat, zůstal beze změny. Ti lidé jsou pořád na svých místech, takže jsme vybrali dobře. Zůstali v dobrých i těžkých časech. První výzvou, jak už zaznělo, je, že když někoho přijmeš, jako majitel ho zaučuješ a všechno mu vysvětluješ. Kolega to nemůže jednoduše udělat za tebe. Najednou ti to zabere mnohem víc času. Zadruhé, každý ve firmě dřív mluvil přímo s majitelem. Bylo to rychlé a efektivní a měli všechny informace. Když něco potřebovali, přišli za tebou. Najednou jsi mezi sebe a ně vložil manažera, což vytváří bariéru. S tím se pořád potýkáme, protože dlouholetí kolegové byli zvyklí mít nás nablízku. Další výzvou je předat přes tu další vrstvu srdce, které do firmy vkládáme, naše odhodlání a nadšení. Motivace nebo morálka může klesnout, protože lidé už nedostávají stejnou dávku přímo od nás. S tím se firma musí vypořádat.

Róbert Dusík: Hledáme způsoby, jak mohou manažeři předávat to, co teď dostávají přímo od nás. Jsou u zdroje, mají všechno potřebné a cítí se jako dřív všichni. Ostatní už ten pocit nemají, což některé lidi mrzí. Musíme zdůrazňovat: tahle informace se u tebe nesmí zastavit. Sdílíme ji proto, abys ji svému týmu předal v co nejlepší podobě, důvěryhodně a se správným pocitem. Hodnoty a přístup, na kterých jsme firmu vybudovali, musejí dál proudit přes všechny úrovně. Dobrý manažer je dokáže předat. Další výzvou je, že máme šest manažerů: IT, nábor, HR, s tím je spojený back office, marketing, finance a obchod. Šest lidí, z nichž každý přišel pomoct vlastnímu týmu, ale zároveň musejí tvořit tým mezi sebou. Nemůžeš si jít jen po svém nebo si myslet, že ostatní týmy existují proto, aby pracovaly pro tebe. Pracují pro nás všechny, pro firmu. Vytvořili jsme C-level Academy, neboli C-level College, a spolupracujeme s koučem či mentorem, aby jim pomohl fungovat jako tým, sladit se a vzájemně se podporovat při naplňování naší společné vize. Je to výzva, protože někteří do vrcholového vedení přišli před třemi lety, jiní před rokem. Některá oddělení se cítí silnější, protože přímo vytvářejí tržby. Jiná poskytují podporu, ale to neznamená, že mají menší hodnotu. Musíš to celé propojit. Když dobře vybereš lidi, je to snazší. Se správnými hodnotami alespoň nebojuješ s toxicitou nebo s lidmi, kteří se snaží vzájemně si škodit, ale pořád potřebuješ spoustu komunikace a slaďování ohledně toho, co jsi vlastně myslel. Všechny tyto výzvy spojuje to, že neustále komunikujeme, abychom měli jistotu, že se věci ubírají správným směrem.

Martin Brath: Dobře, kluci, moc děkuji, že jste přišli. Doufám, že přijdete i příště.

Róbert Dusík: Děkujeme za pozvání. Za sebe říkám, že to bylo moc příjemné, a těšíme se. I ode mě děkuji a všem přeji krásný den.